Březen 2009

Retezak od Sasanky, kera ho slohla Aine xD

27. března 2009 v 16:37 | Mu~he.he |  Na vypsání...
1. Tvé pravé jméno?
Petra

2. Město, ve kterém bydlíš.
Ova > Ostrava, typicky zakoureny :D

3. Kolik ti je let?

15, ale uz v cervnu, mi bude 16 :D

V Deravém Kotli a ve vlaku

25. března 2009 v 21:21 | Mu~he.he |  Zamilovaný příběh
... pred nejakym hotelem.

"Eh? Co to jako je?" cumela na to segra s otevrenou pusou.

"Tohle segra, " ukazala jsem na hotel, "je hotel! Vítej v moderné době a né pravěké, kde se lidé musí živit kořínky."

"Echm, echm. Ale ja se neptala na tohle, ale... kde to sme?" rozhlizela se Karelie.

"Vim ja?" pokracila jsem rameny. "A nemas to jedno? Mas, tak dem." rekla jsem a nekompromisne ji tahla ke dverim.

"Echm, madame, peut-on s'il vous plaît obtenir une chambre?" vyhrkla jsem na tu recepcni. Ta byla kapku prekpapena cizim jazykem, ale hned odpovedela.

"Bien sur, a deux pieces?"

"Oui." a dala nam klic s cislem 25. A tak jsme hledaly a hledaly, az jsme nasly pokoj s cislem 25 v druhem patre na opacne strane, nez jsme ho hledaly na poprve. No, to je jedno.

"Sakra, uz jsem si zacinala myslet, ze to snad nenajdeme." narikala segra a padla na manzelskou postel.


Spím u okna!" hlásila jsem. "Klidně!" souhlasila segra. A proto že už bylo dost pozdě, tak jsme se umyly, převklíkly a šly spát. Teda segra, já si ještě poslouchala mp3 a d9vala se z okna na tu krásnou, temnou, noční ulici, zalitou jen měsíčním světlem a krásnými lampami a .... BATERKOU? Vytřeštila sem oči na toho debile, kterej byl tak nevychovanej a rušil dokonalou krásu Londýnské uličky. (Aspon sem teda hádala, že sme v Londýně.) Křikla jsem na něho at to vypne. On na mě jenom vnechápavě vykulil oči. No dobrá...Já neovládám angličtinu a on zas francouzštinu. Zkusila sem na něho křiknout shut-up. Byla jsem si jistá, že to znamená něco jako přestan, ale jeho výbuch smíchu mě donutil se nad tím zamyslet. Zařval na mě něco jako

"You are crazy? I´m not speaking now!" Ale pak ho ten kámoš dloubl loktem a všeci zmizli. Bylo jich pět.

Tak sem šla taky radši spát, než si utrhnu svoji neangličtinou další trapas.




A ráno jsem se opět vzbudila do přijemného deštíku. Sorry, do PŘIJEMNÉHO!!! deštíku a jako náhodou, na mě celou noc pršelo, bo sem sakra spala u okna. Proč! Padila jsem do koupelny. "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ" a vřískla jsem jakmile jsem se uviděla. Teda, moji strašnou-nou-nou napodobeninu. A musím podotknout, že bych tak strašný zážitk nikomu nepřála.
"Buch!" To nic, to jenom segra spadla šokem s postele... Jako šokem s toho mého vřísknutí, aby bylo jasno.
"Ty ségra, proč tak ječíš?" volala na mě Karelie z podlahy. Honem jsem přiběhla do ložnice.
"Co jsi říkala?" dělala jsem, že jí neslyšim, se hned dozvíte proč... "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!" zařvala segra.
"Proto!" řekla jsem a odběhla zpátky, kde jsem se hodlala zkulturnit. No, jenom doufám, že z toho segra nebude mít psychické následky. Minule, před pěti lety se ještě dva měsíce budila ze spaní a hulákala: MIMOZEMŠTAN POMOC, NESTVŮRA MĚ CHCE SEŽRAT!!! ÁÁÁÁÁ!! ... ještě že už máme pokojíky odělené, bo to bylo děsný. Tři noci jsem se kvůli ní, vůbec nevyspala.

Ale co uz.

Jak se patri na spravne francouzsky, tak jsme se elegantne vymodily a sly na snidani. No, na segru hooodne moc elegantne. Mozna jste si uz vsimli, ale moje segra nepatri mezi elegantni francouzsky a nasi modu taky nesnasi, a i kdyz ji ma skoro cely satnik, tak, jak rikala: "Nebudu se ztrapnovat nosenim tech trapackejch hadru." A ja nechapavej oblicej. No a tak si oblikla neco, co je na ni az MOC elegantni. Bile tricko a bilou kratkou sukni. Doma by si to nikdy nevzala rika, ze se s tim u kamosu nebude ukazovat, bo by se ji rehtali jeste rok. Se nedivim, protoze ta skupina jejich kamosu, jsou sfetovani motorkari a kdo nema tetovani, toho do ty party pry neberou. Takze je mi zahadou, jak se tam dostala segra... *tajemny-usmev*

Ja si vzala bledemodre saticky.

U snidane jsme si kecaly o "zajimavych" vecech, jako vzdycky. Ale vlastne ne, tentokrat to bylo doopravdy zajimave. Aspon by teda bylo, kdybych si o tom vcera nekecala s tatkou.

Ovsem po tematu, "jak to ukutime s reci" , jsme presly na tema, jak se dostaneme na vlak.

"No? Segra, tak neco vymysli!"

"Proč já?! TY jseš starší!"

"Ale ty máš dobré nápady!"

" No tak jo... "souhlasila jsem nakonec. Prej dobre napady.. ja na tom s myslenim nejsem nejlíp...Ale stejne sem na tom lip, nez segra. Ta by se radsi zabila, nez aby mela neco normalniho vymyslet. Přemýšlela jsem, co by asi tak vymyslela babička. Ta byla v Havraspáru a měla naprosto perfektní hlavu. Jako na myšlení, né symetricky. Sakra, ale ... co bych tak mohla....už to mám!

"Prostě se zeptáme!" řekla jsem po strašné psychické námaze. Segra vypadala malinko zklamaně. Nejspíš doufala, že vymyslím něco víc geniálnějšího.

"Jasně, a KOHO ASI?!" tukala si segra na čelo a opřela se s rukama na prsou.

"Či já vim, asi nějakejch kouzelníků!"

"Jakých! Ségra jsme poprvé v Anglii, nikoho tu nemáme a ty se chceš zeptat já nevim koho na cestu?!" vybuchla segra nervně. Proč nám tatka nedal mapu!!!

"No, hele, ale ty máš furt ještě ten svůj mobil, ne?"

"JO, jasně." souhlasila segra.

"NO a tatka pokud vim, taky jeden má. Chtěl si ho koupit, aby ti dokázal, že umí být moderní!" "NO, to sice jo, ale tatka se s ním nikdy nenaučil zacházet!"

"Ale je to naše poslední naděje, VOLEJ!" přikázala jsem a segra už ho vytahovala s
kapsy. Nechápu, proč si ten krám sebou tahá. Jako, mohly sme poslat sovu, že, ale vzhledem k tomu, že by ta od tatky nejspíš nedorazila ještě dneska, je to docela risk.
"Tati! Ahoj!" Vypískla segra dost nahlas. "Hele, tati, my nevíme, jak se dostat na vlak! CO? Aha... No jasně, ale jak si asi myslíš, že se na to nastupiště kdovíkolik dostaneme?! Cože? V Děravém kotli? Seš si jistej? Hm...když já nevim... ..... Jasně, vypadá to tu kapku ošuntěle, ale to ještě neznámená, že... ŽE SI NÁS SEM POSLAL? Takže TOHLE je ten deravý kotel?.... Aha...no jasně, díky."
"No, tak tatka teda vyřizuje, že se mame zeptat tady, jelikož to je plny kouzelniku."
"Hm... aha..." pritakala jsem a rozhlidla se. PROČ jsem se driv nerozhlidla? Mohlo my bejt jasny, ze nas tatka nepošle k mudlum. Ach... ja debil...No nic.
Šly jsme se ho teda ze segrou zeptat.
"Prosím vás, nevíte, kde tady najdeme vlak, mířící do Kouzelnické školy?" zeptala jsem se ho francouzsky, jelikož anglicky by mi asi rozumněl ještě MÍN. Nechapavě se na mě zamračil a potom zavolal tu recepční, se kterou jsem mluvila předtím.
Takže jsem se jízeptala ještě jednou, než jsem z ní nakonec vydolovala, že vlak odjíždí z nástupiště 9 a 3/4. Chvilku jsme si tak kecaly a nakonec jsem zjistila nejen, jak se na to divné nástupiště dostat, ale i dokonce kde to je a ještě sme k tomu dostaly cennou radu, že bzchom si měly před vstupem do vlaku koupit knížky.
Zařídily jsme se podle nich. Nejdřív jsme si šly koupit lístky abychom věděly, kolik máme času na kupování a kupodivu moc ne. Vlastně HODNĚ málo, protože ted je...10:02...
"Měly bychom si pohnout, jestli to chcem stuhnout a já teda URČITĚ CHC!" podotkla jsem.
"No jo, tak se přemístíme..." zvolala otráveně segra. Neměla přemístování ráda, i když nechápu proč. Co já bych za to dala... jenže je mi teprve patnáct, kdežto segře už 16 a 5 měsíců a ve Francii jsou kouzelníci dospělý od 16.
"Sakra, segra... ještě půl roku!" zaúpěla jsem.
"Achjo..." povzdechla si segra a obě sme se rozeběhly k tomu kotli a jím do Příčné ulice. Všude jsme zběsile lítaly a snažily se po prodejcích vykoumat, které pomůcky a knížky máme mít do pátého a sedmého ročníku. Proč jen nejsme stejně staré...
"Je 10:51! Už tam nestihneme doběhnout!" zakřičela jem na segru udýchaně, která běžela přede mnou. No jo, kondička je kondička.
Karelie se zastavila, počkala,až za ní doběhnu a potom řekla.
"Já vím, myslela jsem na to." vytáhla z kapsy svou zmenšenou motorku, zamířila na ní hůlkou, zamumlala pár kouzel a motorka stála na dlažebné podlaze Příčné ulice.
"Ne segra, to ne!" zamumlala jsem vyděšeně s očima přilepenýma na motorce.
"Neblázni a pojd!" přemlouvala mě.
"Ne, Karelie. Už jsem ti řekla, že na TO už nikdy nesednu!" řekla jsem rozhodně. Segra se akorát zasmála.
"No aspon vidíš, že se nemá říkat 'nikdy'." zavrtěla jsem hlavou.
"No tak. Chceš to stihout, nebo NE?!" prohlásila nekompromisně.
"Čas nám utíká! Je 10:55. Farej, nebo to nestihnem ani na te motorce." neochotně jsem si vzala helmu a sedla si na motorku. Segra změnšila naše zavazadla a už jsme jely...A jelyjsme docela šíleně...
Nakonec jsme to stihly jen tak tak. Bleskově jsme proběhly zdí (ani jsem se nestačila bát), daly lístky řidičovi a nastoupily do pufající lokomotivi. O sekundu pozdeji už lokomotiva vyrazila z nástupiště.
"Já tatku zabiju!" nadávala segra, když jsme hledaly volné kupé.
"Takhle nás vystresovat! Jakoby nestačilo, že jsme se ani nemohly rozloučit s kámošema! Všecko říká na poslední chvíli. Ale já si to s ním o vánocích vyřídím..." mnula si segra pomstychtivě ruce.
"Ehm segra... něco mi říka, že na vánoce doml nepojedeme." dodala jsem. Vrhla po mě vražedný pohled.
"A kdo říkal, že pojedu! Já se PŘEMÍSTÍM!"
"No jasně... jestli ti to tatka dovolí..." zamumlala jsem neslyšitelně. Aspon jsem si teda myslela, že neslyšitelně.
"Co říkáš?" vyjela na mě segra.
"Eeeeh NIC!" vyjekla jsem šokovaně. Naštěstí se s tím spokojila. Uf... segra je dost nebezpečná, když je naštvaná. A jelikož já ještě nemůžu kouzlit a ona jo, bylo by ode mě hodně nezodpovědné ji vytáčet...
"SAKRA! NIKDE NENÍ ŽÁDNÉ VOLNÉ KUPÉ!DO PRČIC!" zanadávala si segra, když jsme prošly celý vlak. A tak jsme šly na začatek vlaku, kde bzl kus pohodlného koberce, tak sjem si tam prostě sedli, v mém případě a v případě Karelie, která se tam rozvlaila jako prase v žitě a vytáhla si notebook, na kterém hrala nějaké střílecí hry, ani nění co dodávat, jelikož to mluvilo samo od sebe. Zvlášť to, když zběsile bušila do klávesnice a vydávala zvuky, jako: "Jo, DO TOHO! Sakra... KRETÉNE! Achjo... no tak! JED, ja ti VĚŘIM!" apod...
Já si vytáhla knížku a začetla si do ní.
'A navždy si budou pamatovat smutek Julie a žal Romeův.' ach... to je tak smutné...opřela jsem se o stěnu vlaku a zasnila se.
"JOOOOOOOOO!!!!!!"
"ÁÁÁÁÁ!" lekla jsem se tak strašně, až jsem nadskočila.
"Sakra segra! CO KUTIŠ?!" zeptala jsem se jí podrážděně a mnula di bouli na hlavě.
"JOOO, JO JO... JOOOOOO!!!!"
"Do piče, NECH TOHO!" zaječela jsem na ní. Otočila se na mě, podívala se jak na debila a řekla.
"Co šílíě?!"řekla úplně v klídku, jako by se nechumelilo. No NEZABILI BYSTE JI?! Já jsem se na ní skoro vrhla a seru na to, že může koulit a já ne! V POHODĚ (!) jí zabiju, uškrtim, uvařim BEZ hůlky!
Vrhla jsem se na ní. Držela jsem jí za límec triřka a cloumala s ní, at konečně přestane hulákat, když v tom někdo otevřel dveře. (Jo, zavřela jsem si. Se divíte? Poslouchat navíc k segřinému hulákání ještě i zvuky z ostatních kupé, kterí měli to štěstí, že urvali sedačku? Ani NÁHODOU!)
"Eh... čaou holky!" pozdravil tne nový příchozí celkem zaražena kulil na nás nejistě oči. Nooo, ani se mu nedivim. Chtít jít za řidičem a přitom uvidět 2 debilky, jak se zuřivě perou není moc normální.
Obě jsme se na něj čuměly.
"Sry, sem nevěděl, že tu někdo je..." a se na nás zářivě zazubil při představě, že má někdo 'kupé' na chodbě před kabinou řidiče.
"Si ze mě děláš prdel?" zeptala jsem se ho na rovinu a pustila Kareliin límec.
"Né, proč?" vypadal ten kluk překvapeně.
"Že si z nás děláš neomaleně srandu! Co já bych za to dala, kdybych se mohla válet ve vlastním kupé, místo na tvrdé podlaze! Ještěže tu maj koberec." stěžovala jsem si. Klučina se tajemně usmál.
"Nooo, tvoje vlastní to nebude, ale můžete jít s kámoškou" kývl na Kareelii, která koukála z jednoho na druhého, jak vyoraná myš. "k nám do kupé! Vsadím se, že klukům to vadit nebude." znovu se na mě zazubil.
"Kámošku?" rozesmála jsem se. Mimochodem to řekla segra, děsně nechápavým hlasem, že už to snad víc nejde. I když u ní je všecko možné.
"Jo, kámošku." přikývl a vypadal na chviličku malinko zmateně.
"To nic. Jen segra má další ze svých záchvatů nechápavosti." chytla jsem ho kolem ramen."Ale v pohodě. Přijímam tvojí nabídku. Teda, jestli máš ty a tvojí kámoši dobré uši?" zeptala jsem se ho pro jistotu, jestli by jejich ušní bubínky zvládli Kareliiny vřískací projevy.
"Cože?" zamračil se na mě nechápavě.
"Nic, nic." radši jsem to nechala být. Pomohl nám vzít kufry a chtěl pomoct i se segřiným notebookem, ale to neměl dělat. Sotva ho vzal do ruky, segra mu ho okamžitě vytrhla a zařvala na něho, at se ho už NIKDY nedotýká. Ten chudák polekaně odskočil a tázavě se na mě zamračil.
" Neber si to osobně, je na něj vysazená..." pošeptala jsem mu do ucha. "... pochop, kdyby se něco stalo jejím hrám, NEPŘEŽIJE to."
"Aha..." zamumlal na důkaz, že to chápe a já bych se klidně vsadila, že už se jejího notebooku nedotkne ani třímetrovou tyčí.
Já s tím klukem sme se dřeli s kuframa a segra si tiskla k hrudi opatrne jen svuj notebook. jakmile jsme byli v jejich kupé,které bylo mimochodem ažna druhém konci vlaku, odhodila jsem kufry, jako kdyby to byla jedna velká kufrová bomba a zadýchaně si sedla. Segra už samozřejmě sěděla a mačkala shift a mezerník podle toho, jestli chtěla přidat rychlost, nebo střílet.
Za to chalan nejenže kufry jemně pomalu, pomaloučku, položil na podlahu, jako kdyby byly ze SKLA, (což rozhodně nebyly. Spíš bych tvrdila, že jsou z protihořlavýho, kouzlu odolnýho, vodě odolnýho, nárazu ododlné a prostě ze VŠEHOODOLNÉHO materiálu, protože tatka zná mě a já zase jeho a kdyby se kterýkoliv kus mého oblečení nějak, JAKKOLIV poškodil, ponese výrobce těžké následky.) tak je i dokonce dal nahoru, do zavazadlového prostoru.
'Ten má snad svaly z ocele!' čučela jsem se na něho jako na boha a představovala si, jak je má asi velké. Doslova jsem ho hltala pohledem a s otevřenou pusou slintala, jako nikdz předtím. Bohužel si toho pohledu všiml, jakmile se na mě obrátil a já jsem se nestačila zorintovat (to víte když si představujete, jak má asi velkýho ptáka, jde to těžko. Ale né, sranda, nejsem takej úchyl. ... Nebo jo?)
"Co je?" zeptal se mě pobaveně.
"Eeeeeeeee...." zpanikařila se. Ale k mému nekonečnému ( tak dobře, asi ne) štěstí, někdo otevřel dveře, další kluk, na kterého jsem se mohla kochat pohledem, takže jsem byla ušetřena od odpovědi.
Ten borec s grácii vstoupil do dveří a hned se zeptal, kdo jako sem. Ted byl s rudnutím na řadě Svalouš, protože sme se nestihli ani představit.
"No... tohle je..." z hlavy se mu až kouřilo, jak se snažil vymyslet něco, co by ho yzachránilood toho trapasu a prosil mě očima at mu řeknu jméno.
Já jsem ho nechala chvilku potrápit, než jsem řekla...
"Lilian." usmála jsem se na něho a ona mi to s hlasitým "UF" oplatil. Ten novej taky.
"Já jsem Sirius Black." věnoval mi zířivý úsměv. Já mu jeho zářivost oplatila. (At žije Lanza bíílááá...)
"Těší mě, tohle je" ukázala jsem na Karelii a chtěl jí představit, ale ta zase začala ječet v ten nejnevhodnější okamžik, až jsem leknutím nadskočila. Zase.
"JOOOOOOOO!"
"Můžeš toho ječení, sakra NECHAT!"
"Ne nemůžu a vůbec neotravuj! Vidíš, že sem už v DESÁTÉM KOLE!"
"Fascinující, ale co kdybys toho aspon na chvilku nechala? Chci tě nekomu představit." ucedila jsem podrážděně.
"To je v pohodě." Začal se tlemit ten černovlasej. Jméno už jsem zapomněla, vinou mé strašně krátké paměti a šoku z Kareliiných výkřiků. (nemějte žádné úchylné představz, nebot VELKÁ SESTRA VÁS VIDÍÍÍ!)
"No jo, a kde máte toho třetího, případně další?" zeptala jsem se zvědavě, že se budu moct kochat pohledem na dalšího křena.
"Ty určitě myslíš Jimmýčka...Toho se jen tak nedočkáš, ten projevuje lásku Evansce!" řehtal se jak hovado ten černovlasej.
"Siri, nech toho!" okřikl ho neznámej.
"Si jeho otec?" vložila jsem se do toho. Neznámej Svalouš začal mírně zrudnul. Nejspíš, kdyby mu to řekl jeho kámoš, tak ho v klidu pošle někam, ale holky, který se jaksi zapomněl představit, je to asi jinak.




Spolecna povidka?

25. března 2009 v 21:11 | Mu~he.he |  Zajímavosti
Tak decka.... sem si tak rikala, ze by nebyo spatne s nekym psat spolecnou povidku... ale jak nemam s kym, tak jestli se najde nejaky odvazlivec ochotny se mnou psat povidku, klidne i vic =D tak to rozhodne nebude k zahozeni =D


Spratelko s Ainë

25. března 2009 v 14:44 | Mu~he.he |  SB


Ainë tu mate jeji blog je hrozne zajimavy plny krasnych obrazku elfu a vselijakych moznych tajemnych bytosti, takze se tam urcite jdete kouknout =]

Diplom od SB scene terka scene

21. března 2009 v 19:24 | Mu~he.he |  SB


Řetězák-bo se uz tragicky nudim xD takze to berte s rezervou

21. března 2009 v 2:30 | Mu~he.he |  Na vypsání...
1. Smrdíš? >
2. Máš chut na něco sladkého? Já už ne, sem snědla buchty, nebo spíš koláč Rafaelo

eSBe

21. března 2009 v 1:53 | Mu~he.he |  SB
scene-terka-emo - todlencto je moje esbecko uz dyl, ale ja sem furt zapominala ho tu dat, takze na jejim blogu je toho uplne hafo, takze jestli neco shanite, zvlast specialozace an kusovky, i kdyz ani poradne nevim, co to je xD

Moderní Bradavice 1 část

21. března 2009 v 1:44 | Mu~he.he |  Blbosti
Severus přešel k otevřenému oknu a pohlédl na hvězdy. Ještě nikdy se mu pohled na krásě temné nebe a zářivé hvězdy nezdál tak romantický. Ano je to tak. Lásko ho změnila. Láska umí divy. Ale přesto výjmečný okamžik kazilo pár studentů dole na hřišti, kteří si kopali s míčem a smáli se. Severus si znechuceně odfrkl a odvrátil pholed od nich zpátky na hvězdy, ale již nedokázal vnímat jejich krásu bez zvučného veselí dole. Vzdal to a odvrátil svou už kamenou tvář. "Nezdá se ti, že nějak měkneš?" Severus se na Kiki podíval pohledem který říkal jasně: "Neotravuj!" ale Kiki si toho bud nevšimla, nebo to přehlížela a pokračovala v tom, co jí bylo tak známé. Jsi jako brambora. První déésně tvrdý a potom kráásně měkounký. Měl by sis dát pozor, aby ses nám nerozvařil!" vrhla na něho významný pholed. "To bys potom měl mísdto mozku kaši, což by byla strašná škoda, protože by si nemohl pořádat slovní přestřelky s Potterem na život a na smrt!" Snape se na ní nevěřícně podíval. Vůbec nechápal, jak dokázala celý proslov uskutečněný jen pro popichování a zábavu, pronést bez jediného úšklebku, či křenění tváře. Dokonce jí ani nacukaly koutky. Po celou dobu měla vážný hlas i tvář, jako by vyprávěla, ž
e Hiler a Voldemort jsou geyové, kteří se dali na umělé oplodnění a stvořili z něj dítě. Řekl jí tuhle myšlenku a pokusil se dodržet stejný ton i kamenou tvář, jako ona. Nebylo to tak těžké, jak si původně myslel. Naopak, pocit rozčílení, že si z něho Kiki dovoluje utahovat mu nasadil dost dobrou masku na to, aby se z jeho tváře nedala vyčíst žádná myšlenka. U Kiki to však nebyla maska nasrání, co způsobovalo její klid. Mohla za to povaha. Severus jí však nic nezazlíval. Byl si jist, že spojením dvou rozdílných povahových rysů, vznikne něco výjmečného. Už od počátku, kdy se známá nenucená pokerová tvář - Gabriela a nejznámější šprýmař na škole - Erny dali dohromady. A stalo se. Vznikla bezkonkurenční odjebávací myslitelka. Snape, který doposud pozoroval vzácný potah zdobené židle z patnáctého století upřel svůj pohled na ženu sedící přesně naproti němu. Kiki Kanibal byla mystickým spojením toho, čeho se vždycky obával. Byla to herečka. Tělem i duší. A ted už i vzhledem jelikož se rozhodla stát scene modelkou. Severus nechápal, co na tom všichni vidí, jelikož euž polovina Bradavic, chodila ve směšném oblečení - ano třička s dinosaury, kočkami, psíky a kdovíještějaké havěti, se opra
vdu nedala označit jiným termínem, než jako směšné, nebo hloupé. Stejně vyhraněný názor má i na jejich objemné vlasy se všemi různými barvami proužků všude po hlavě. Jediné co se mu na tom líbí, jsou černé stíny, černě obtažené oči linkami a tužkou a nakonec řasenka, nebo umělé řasy. V tomto směru různých stylů však jeho vkusu nejvíce vyhovoval Gotic styl skládající se ze všecho černého, až na bílou tvář a rudou rtěnku. Rtěnku by Severus s chutí zaměnil za černou. Bylo by to jistě přínosné. Který styl ovšem nemohl vystát ze všeho nejvíc, byl pink ála Barbie. Všecko, všecičko všecko růžové, k tomu blondaté vlásky, rozkošný hlásek ´ a tupost nade vše. Merline, at nežijí barbíny!

Strasne zjisteni xD

21. března 2009 v 0:12 | Mu~he.he |  Na vypsání...
Zjistila jsem, ze moje povidky nemaji zadnou uroven a to diky precteni tehle skvele povidky > ostruzina proste ta povidka je takovy maras, jakej jste jeste nikdy nezazili =D xD

Oznámení

20. března 2009 v 20:26 | Mu_he.he |  Zamilovaný příběh
"Lilian!"
"NO?"
"Pocem!"
"Proč?"
"Proč se neřiká!"
"No a co!"
"Lilian, prosimtě!" vyhrkla máma zoufale, naštvaně.
"Dobře JÁ!" zamumlala jsem si pro sebe vítězně a sešla schody ze svého pokoje v druhém patře do přízemí až na zahradu.
"Tak tady tě máme slečno!" řekla táta.
"No holt!" usmála jsem se.
"Tak co po mě chcete?"
"My?" Nadzvedla máma obočí. "Já nic." řekla bez mrknutí oka a vrátila se ke své práci na zahrádce - vytrhávní plevele. My lemry co jsme doma můžeme akorát tak děkovat, že máme tak hodnou mamku, že to za nás udělá a my si pak sklídíme do pokoje krásné voňavé kytičky. Jestli vás zajímá co pěstujeme, tak všecko možné. Nejvíc teda růže, lilie, karafiáty a gerbery.
otočila jsem se na tatku.
"Ty taky nic?" zeptalajsem se pobaveně. On si nervozně odkašlal a pak řekl.
"Ech... já ano. Potřebuju ti říct, že..."
"Tati!" to byla vřískající segra.
"ÁÁÁÁÁ!" to byl tatka, kterej leknutím nadskočil. Fakt!
"ÍÍÍÍ!" to byly brzdy od segřiny motorky a segra, odhazuje svůj širák v dááááál....
"Jau!" ale nakonec se ukázalo, že to nebyl širák, ale segřina fialová helma, kterou po tatkovi omylem hodila.
"Jé promin!" segra se za svojí nešikovnost omlouvá...
"Grrrr..." tatka napodobuje loveckého psa teriréra. Teda... projevuje svůj vztek.
"Konečně si tady!" vrčí tatka naštvaně na segru. Já se na ní pobaveně ušklíbnu a ona mi to oplatí.
"Tak holky, když vás tu mám obě tak hezky pohromadě, tak využiju příležitosti a řeknu vám jednu velmi důležitou věc, která mě napadla čistě náhodou jednoho krásného rána, když jsem vstal otevřel okno a bylo krásně, ptáčci zpívali, sluníčko svítilo, včeličky a kočáry lítaly..." zatímco tatka vedl tehle nudný proslov, segra zívala a já přemýšlela, co nám chce asi zdělit, když se k tomu doprácovává takovým obloukem. Ale jakmile jsem uslyšela slova "kočáry lítaly" okamžitě jsem si vzpomněla na Krásnohulky. Na naší školu. No dobře, respektive je tatkova, bo jí založil, ale to není zas tak důležité. Rozhodně né tak jako to, co nám tatka chtěl zdělit.
"Aundrey, vnímáš?" dloubla do mě segra loktem.
"Jasně!" ohradila jsem se.
"Tak co tatka ted řikal?" ušklíbla se.
"Že viděl kočáry!"
"Omyl sestřičko, to řikal před minutou."
"Cože? Blbost! Si o minutu napřed!"
"Těžce!" řekla ironicky.
"No, šak to řikám!"
"LILIAN, KARELIE, CO JSEM TED ŘÍKAL?!"
"No, ehm...my..." Tak. A ted jsme nevěděly ani jedna, co tatka říkal a tak jsme jen beznadějně koktaly
"Dobrá, pochopil jsem." zvedl tatka rezignovaně ručky.
"Půjdete do Bradavic."
"Cože? To má být jako potrestání za to, že sme tě ted neposlouchaly?" zeptala jsem se nejistě.
"Ne. To je to, co jsem vám chtěl celou dobu říct. ALE VY JSTE MNĚ NEPOSLOUCHALY!" poslední větu dořekl, nebo spíš dořval hodně naštvaně.
"Ehm, vtipné. Ha ha. Dobrá, zasmály jsme se, tak už můžeš pokračovat." říkala segra s jistotou v hlasu.
"Karelie, to NENÍ žádný vtip." řekl tatka tvrdě.
"Tati, to nám nemůžeš udělat!" lapala ségra po dechu.
"Ségra, nenámahej se. Přece je jasné, že může. Ale, když už jsme u toho, můžu se zeptat PROČ?"
"Jistě. Počítal jsem s tím. Bohužel, je to nezbytné. Nový zákon kouzelníků stanovuje, že na školách, které vlastní soukromý majitel, nemůžou studovat jeho potomci."
"Nevěřím ti!" zavrhla to ségra razantně.
"To je mi líto. A ted... jděte si sbalit."
"Proč?" vyhrkla Karelie.
"Radil bych vám si sbalit, protože odjíždíte už zítra." odpověděl fotřík a na slova "radil" a "zítra" dal extra důraz. Tak tohle bylo moc i na mě. To si snad dělá srandu?
"To si deláš kozy!"
"Vůbec ne. A ted, PADEJTE!" rozkřikl se tatka a my se nespokojeně ploužily do pokojů.

Tak... co si sebou mám sbalit? Přece jenom tam jedeme na rok, takže... "

"Ufff..." táhla jsem po schodech dolů kufr, kterej sem skoro nemohla unést. Cestou jsem potkala segru, která si v ruce svírala cestovní bágl a vesele si prozpěvovala. Vykulila jsem na ní oči.
" Ségra, jedem tam na rok!"
"Neřikej!" broukla nazpátek.
"A to znamená, hodně oblečení."
"A to řekl kdo?!" vyštěkla.
"Já! Teda... TO TI BUDE STAČIT?" vychrlila jsem na ní.
"Jo! JÁ, totiž NEJSEM FIFLENA!"
"Neřikej!" broukla jsem na ní. Ona si odfrkla a pokračovala v cestě. Já si vesele táhla těžkej kufr, že jsem z něho málem dostala kýlu!
"Tak!" řekl tatka jakmile nás uviděl a zarazil se, jakmile uviděl ségřin kufr.
"Karelie! Vezmi si prosimtě místo té své taštičky pořádný kufr a pak se vrat jasný?!" poručil jí tatka.
A tak jsme na ní čekaly dalších 20 minut, které jsem strávila tím, že jsem se s tatkou dohadovala o tom, jak tam přežiju, když ani neumím anglicky. A tatka furt: "výmluvy!" A já furt: "ne, to je vážnej problém!" - dokud nepřišla ségra.
"Tak už jsem tady!" hlásila ségra. Ani se nemusela obtěžovat. Její pochod byl slyšet od shora dolů. Zvlášt její funění a to její: "AU! SAKRA! DEBILNÍ KUFR! AU!" když jí na nohu spadl tunu těžkej kufr. Nejmín tunu.
"Tak, co ted? Ted se rozplynem v páru a složíme se v Bradavicích?" řekla jsem jako vtip, ale zapomněl jsem na tatkův talent.
"Nějak tak!" prohlásil a mávl hůlkou. A v tom jsme se točily a točily, až jsme přistály. (a to jsme prosím nepoužily ani letax!)
A přistály jsme...

Sazka a desne utrpeni > Metal Barbie Prolog anen prvni kapca

18. března 2009 v 22:12 | Mu~he.he |  Metal barbie
"Susanne"
"No?"znudene jsem se otocila za Oktanem, kterej skoro nepopadal dech jak se ke me ritil.
"Kondicka nejak zmizla co?" podotkla jsem pobavene.
"No, jasne, hele a ty fakt musis odejit?"
"No jasne, ze nemusim, proto odchazim tak otravene."
"Hm... a kam des?"
"Do Krasnohulek."
"Coze? Ty, a do KRASNOHULEK? Nerikam, ze hulku nemas hezkou, ale prece jenom si myslim, ze to je vo trochu necem jinym ne?"
"Se vsad..."
"Takze... mam uzavrit sazky kdy te vyrazi? Nebo kdy zdrhnes sama?" navrhl.
"Beru tu prvni možnost!"
"Fajn, dame sazku? Je my dva? A tentokrat to nemyslim jako srandu!" vyzivave se mi podival do oci.
"Beru!" v ocich mi bojovne zaplalo. Teda ja to nevidela, jestli vam de vo to, ale par lidi mi rikalo, ze bych mohla ocima palit.
"Fajn, takze te vyhodi do mesice!"
"Mesic? Neni to prece jen trochu malo? DVA!"
"Dobra, ale za dva mesice te musi vyhodit zarucene!"
"Nemej peci ja to zvladnu Oktane."
"Slecno!" ozvalo se s auta pred skolou.
"No slysis to, zas po me nekdo touzi, takze uz budu muset jit. Cau" rekla sem a otocila se na svem deseticentimetrovem podpatku svych luxusnich cernych sandalek s vysokym snerovanim.
"Pockej, napises mi?"
"Jo a cim? Tatka dela se sovou dycky sileny cavyky! Pamatujes tu minule? sem tatu prosila mesic a koupil mi takoveho chcipacka, kerej stejnak za 5 dnu umrel."
"No, takys ji nemusela skrtit." podotkl Oktan.
"Jo, a co sem mela podle tebe delat, kdyz nechtela predat poslat dopis, cop sem ji dala?"
"No nevim... ale..."
"SLECNO!"
"No, tak ja du cau!" rekla jsem a objala ho. pak uz jsem pospichala k nasi domaci limuzine, vedle ktere stal netrpelive preslapujici ridic.
"Posilej to jestrabem!" slysela jsem, jak vola Oktan. Otocila jsem se na neho a zamrkala na dukaz souhlasu a jako pripomenuti ty sazky. To je takovi nase poznavaci znameni.
Rychle jsem nasedla a nase cesta uz se ubirala pres pulku Norska az k pobrezi, kde sem mela cekat dve hodiny na lod.

Po dvou hodinach ukrutne nudy v aute...

Ridic, mi pomohl vystoupit a pak jel zpatky za rodicema do Finska. Aspon sem hadala. Mozna, ze jim jel jeste neco vyzvednout.
Tak sem teda vystoupila a v pohode cekala na lod.

Po dvou hodinach jeste ukrutnejsi nudu nes predtim

No konecne
"Susanne"
"No?"znudene jsem se otocila za Oktanem, kterej skoro nepopadal dech jak se ke me ritil.
"Kondicka nejak zmizla co?" podotkla jsem pobavene.
"No, jasne, hele a ty fakt musis odejit?"
"No jasne, ze nemusim, proto odchazim tak otravene."
"Hm... a kam des?"
"Do Krasnohulek."
"Coze? Ty, a do KRASNOHULEK? Nerikam, ze hulku nemas hezkou, ale prece jenom si myslim, ze to je vo trochu necem jinym ne?"
"Se vsad..."
"Takze... mam uzavrit sazky kdy te vyrazi? Nebo kdy zdrhnes sama?" navrhl.
"Beru tu prvni možnost!"
"Fajn, dame sazku? Je my dva? A tentokrat to nemyslim jako srandu!" vyzivave se mi podival do oci.
"Beru!" v ocich mi bojovne zaplalo. Teda ja to nevidela, jestli vam de vo to, ale par lidi mi rikalo, ze bych mohla ocima palit.
"Fajn, takze te vyhodi do mesice!"
"Mesic? Neni to prece jen trochu malo? DVA!"
"Dobra, ale za dva mesice te musi vyhodit zarucene!"
"Nemej peci ja to zvladnu Oktane."
"Slecno!" ozvalo se s auta pred skolou.
"No slysis to, zas po me nekdo touzi, takze uz budu muset jit. Cau" rekla sem a otocila se na svem deseticentimetrovem podpatku svych luxusnich cernych sandalek s vysokym snerovanim.
"Pockej, napises mi?"
"Jo a cim? Tatka dela se sovou dycky sileny cavyky! Pamatujes tu minule? sem tatu prosila mesic a koupil mi takoveho chcipacka, kerej stejnak za 5 dnu umrel."
"No, takys ji nemusela skrtit." podotkl Oktan.
"Jo, a co sem mela podle tebe delat, kdyz nechtela predat poslat dopis, cop sem ji dala?"
"No nevim... ale..."
"SLECNO!"
"No, tak ja du cau!" rekla jsem a objala ho. pak uz jsem pospichala k nasi domaci limuzine, vedle ktere stal netrpelive preslapujici ridic.
"Posilej to jestrabem!" slysela jsem, jak vola Oktan. Otocila jsem se na neho a zamrkala na dukaz souhlasu a jako pripomenuti ty sazky. To je takovi nase poznavaci znameni.
Rychle jsem nasedla a nase cesta uz se ubirala pres pulku Norska az k pobrezi, kde sem mela cekat dve hodiny na lod.

Po dvou hodinach ukrutne nudy v aute...

Ridic, mi pomohl vystoupit a pak jel zpatky za rodicema do Finska.
A tak jsem vystoupila a pohode cekala az prijede lod.

Po dvou hodinach jeste ukrutnejsi nudy...

No konecne, sem si myslela, ze ta pitoma lod uz nikdy nedorazi. Jesteze nejsem clovek, co se snadno nastve. Na to jsem kopla do zabradli.

Po dvou hodinach jizdy lodi...


Zacnu nestaset cislo dve. Sakra, co si to vo sobe ta lod jako mysli? Ze se bude plouzit rychlosti 20 hm za hodinu? O... pardon, vlastne 5!
No nic... takze sem vystoupila a zacala hledat nejakej dopravni prostredek, kerej me doveze na misto urceni. Nekde sem slysela, ze prej do Krasnohulek jedou kocary. Hm...

Po dvou hodinach zoufaleho hledani...


Do prdele, tady uz prestava vsechno! Po dvou hodinach, kdy sem konecne nasla ty kocary za pomoci hodnejch kouzelniku sem se dozvedela, ze odjeli pred dvema hodinami!!!!!! Doprdele, jestli ja se dostanu k nekomu, kdo mi bude pripominat cislo dve, osobne ho zabiju!!!!!

Po dvou minutach shaneni neceho, co by me ta dovedlo...


Tak... nejdriv sem strasne premyslela, ale pak sem si vzpomela na zachranej autobus. A tak sem svihla hulkou a on proste prifaral.
A tak sem ted tady a doufam, ze nepojedu dalsi dve hodiny.

Po dvaceti minutach v Krasnohulkach...

A sem konecne tady. Po super blaznivych dvaceti minutach jizdy jsem se konecne dostala tady. A ted se prede mnou cni hradby toho snobskyho bilyho zamku s tmave modryma strechama a uvazuju, jestli to stalo za tu nudu a utrpeni.
No, ale koneckoncu kdyz jsem kuli tomu prezila ty dvojky, tak uz tu budu. A koneckoncu za dva mesice me prece vylouci, tak se nema cenu stresovat.

Retezak od KiVi a ted od Sasanky

17. března 2009 v 21:15 | Mu~he.he
Kdybych byla ovoce, byla bych...Broskev, nebo merunka, nebo kompotovana mandarinka xD mnam ♥


Kdybych byla barva, byla bych…krasne pruzracne oceanovemodro tyrkisova, nebo ruda, nebo zelena,nebo zluta =D



Second. Episode

16. března 2009 v 16:59 | Mu~he.he |  Frajlové a Frajerky
Tu vam davam jednu moooc krasnou pisnicku, doufam, ze se bude libit, ale asi ji znate


Ráno se oba probudili a cítili se jak po opici. Nebo spíš po gorile?
"Uffff.... to mě ale bolí záda!" stěžoval si Brumbál, zatímco se protahoval. Ptom ale vytřeštil pči na osobu spící vedle sebe.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! To si snad děláš srandu, my sme spali spolu???" vyděsil se Brumba. Adolf spadl leknutím z postele.
"Sakra, co děláš?!" začal otráveně mručet. Ale vytřeštil na něho či hned, jak si uvědomil, co právě Brumba řekl.

A v tu samou chvíli, akorát že o "pár" ulic dál vstávala i jedna chlupatá kočička.
" Uááá, už zase pondělí?! To není ani možný, neuběhne pět minut a už je tu zase pondělí." lamentoval, zatímco se nevrle vyhrabával z postele. John i Oudie byli už vzhůru.
"Garfielde! No konečněš si vstal! Přišel ti dopis... "
"No jo... aby ses nepo *něco*...
"Na!"
"A prej, že kočkám nemůžou chodit dopisy." usmál se samolibě Garfield, když si ho od Johna přebíral. Otevřel ho a četl:


"Vážený pane Garfielde 3! S potěšením vám oznamujeme, že jste byl vybrán jako mazlíček a veřejný maskot Bradavické Školy Čár a Kouzel. Stalo se tak po logickém zvážení, že jste pokrevní nástupce Garfielda 1. a 2., kteří se v této zálibné činnosti velice osvědčili a na Bradavické hradě se staly velice oblíbenými. Váš nástup očekáváme 1. Září. S přáním hezkého dne: Albus Brumbál. Jéminkote! Já a maskot kouzelé školy? Hm... to by nemuselo být špatné... "
Spokojeně podal dopis Johnovi, který si vyžádal svolení na přečtění. A tak četl... a jak četl byl čím dál zamračenější. A jak dopis dočetl a položil ho na stůl, dlouze a zamyšleně se na Garfiedla podíval. A pak... se začal řehtat. Jo, normálně v pohodě si vybuchl smíchy. Garfieldovi, to ale směšné nepřišlo.
"Tak nejdřív se na mě čumí jak debil, a teď se tu řehtá jak pako. No, je tohlencto normání?" a tak se rozhodl neokounět a pustit něco pořádnýho. Skočil na stůl a od stolu se packou natáhl a pustil rádio, odkud se ozvalo: "Jednu bílou orchidej, dals mi nic víc,
kam ta bílá láska, kam žene svůj cíl.

Žít pro tvé srdce je snem mým,
vždyť víš, pro nás dva je láska vším,
můžem se ptát, jak dlouho nás bude hřát.

Tvůj cit je pro mě vším..." Garfield si v panice
přiklopil packy na uši a zdrhal co nejdál, ale bohužel se s hlasitým "Sakra!" zřítil pozpátky ze stolu. Ale naštěstí tato strašná hudba probrala Johna z Chlamacího světa a ¨honem to běžel vypnout. Garfield se chytil okraje stolu a povídá.
"Tak to teda byla pořádná hudba...Pořádně STRAŠNÁ!" ale zase se zřítil. Tentokrát ovšem dopadl na packy a ne na
odřené záda. "Ukaž Gar, já tě ošetřím!" nabízel se John.
"Néééé!" řval Garfield jako pominutý a sažil se zdrhnout, ale John ho chytil, vynesl nahoru a začal ošetřovat. Garfield si dal protestanasky ruce křížem a uraženě tvrdý výraz na svoji hladké oranžové chlupy. Jakmile ho ošetřil, no... ošetřil je hodně nadsazený výraz. Jestlis e takhle dá říkat kočce, která je celá obalená do obvazu budiž...A tak jakmile ho ošetřil, nebo spiš "ošetřil" (dejme mu bod za to, že se snažil xD a aspon to našeho mekkého Garfielda už nebolí xD) a spustil.
"Garfielde... já... četl jsem si ten dopis a... Vážně chceš odejít?" vrhl na něho zoufalý pohled. Protože... protože 1. Září je už dneska a..." a nedokončil větu, protože do místosti vtrhl krbem nějaký člověk. Byl celý zašmouzený a tlustý a obrýlený a... kýchal a kašlal.

"Člověče, co tu děláte? A jak ste se sem dostal?" vyhrkl John.
"Dobrý den pane. Velice se omlouvám, ale měl jsem naspěch a domníval jsem se, že kdybych se sem přemístil, mohl byjste dostat srdeční zástavu z šoku. "
"Tu jsem taky málem dostal!" rozčiloval se dál John, ale když viděl, jak se ten muž tváří (mile), tak se na ného také usmál a řekl.
"Dobrá... a kdo vlastně jste?"
Muž se tajemně usmál (Garfield nechápal proč. Byl přesvědčený, že nic záhádného na něm není. Maximálně tak podivuhodný smrad, který se z něho linul, ale ten spíš přípomínal zápach z měsíc starých ponožek, než nějakou tajemnou kdovíco vůni.) a promluvil. "Jmenuji se Albus Brumbál a jsem ředitel Bradavické školy Čár a Kouzel." Garfield si zase pomyslel. "Tak to seš ty, panáčku...Tos mě teda dost zklamal. No, aspon doufám, že ten smrad je dočasný. Kdybych to totiž měl čuchat v té vaší škole pořád, asi bych UMŘEL!"


"Aháá, jistě, posadte se!" červenal se John, že se k takovému váženému člověku choval tak ... hm.. zuřivě? Jo zuřivě a hned na něho byl o poznání milejší. Garfield si pro sebe zamumlal. "Přetvářko..."

"Ne, děkuji, ale nezdržím se dlouho." na Johnově výrazu se mihlo zklamání. "Přišel jsem si jenom pro tohohle kocourka." "Ech... aha. Tenhle ten kocourek je garfield a já vám ho nedám!" Ted byl Johnův výraz zuřivý a bojovný, ale tentokrát se za to vůbec nestyděl.


"Myslím, že to záleží na Garfielovi." John se na něho zoufale podíval a pak na Garfielda. Ten jeho pohled zachytil a řekl. "Promin, nebudu pryč tak dlouho, jak si myslíš a stejnak tu máš Oudieho ne? Hm... ale ten mi bude fakticky chybět! Obzvlášt to jeho shazování ze všeho možného a kopání do prdele!!" Ušklíbl se Garfield a hupl do Brumbálovi nastavené náruče.

"Vidím, že vaše kočka se rozhodla jasně." poznamenal Brmumbál.
"Garfield!" zavrčel Gar.
"Dobrá, tak tedy..."odkašlal si John. "Kdy garfielda zase uvidím?" optal se nérvozně.
"O prázdninách."
"Cože???Tak pozdě???" lapal John po dechu.
"Klidně o Vánočních!" dodal Brumbál rychle, když viděl Johnovu paniku.
"Ale... lepší by bylo, kdybyste ho tam na Vánoce nechal, nebot někteří žáci, kteří nemohou jet za rodičema se tam cítí velice osaměle.
"Hm..." mnul si John bradu "...a můžu ho jít navštívit?"
"Oh, ano, jistě! Dám vám andresu. Tady!" předal Johnovi lístek a on ho hned zkoumal. "No, tak dobrá, informace máte a ted už musím jít. Nashledanou!" rozloučil se a přešel ke krbu, kde na sebe nasypal prášek a řekl. "Bradavický hrad!" a na poslední chvíli se k nim přihnal Oudie, do krbu, takže zmizel s nimi.
"Herfšot, co to sakra je?!" prskal Garfield, jakmile se ocitli před hradem.
"Tohle, je váš nový domov!" říkal Brumbál oběma mazlíčkům. "Náš? Sakra, jak to myslíš náš?" Brumbál se na Garfielda lichotivě podíval a on poraženecky svěsil hlavu. "A sakra..." pronesl sakrovně, zatímco Oudie si blaženě štěkal.

Dalsi eSbe - Sasanka

16. března 2009 v 14:17 | Mu~he.he |  SB
Sasanka to je jeji blog a je s povidka s hp i jejima vlastnima a povdiky ma moc super, hlavne Denik pubertalni holky, nebo jak to je =D

Pisnete a ja hlasnu =]

16. března 2009 v 9:33 | Mu~he.he |  Reklamy
Fakt, desne me to bavi >D

New SB

16. března 2009 v 9:19 | Mu~he.he |  SB
scene-terka-emo - mz new SB,ma moooc krasny blog

Diplom od DENNY. DIAMOND

14. března 2009 v 19:19 | Mu~he.he

New SB Catt and Ivi

14. března 2009 v 18:08 | Mu~he.he |  SB

tohle je jejich blog, kterej oplyva tema nejvtipnejsima povidkama, jake znam, takze se tam urcite dete podivat, bo jak se dycky chlamu =D ... xD