Druha cast First. Episode

14. března 2009 v 0:47 | Mu~he.he |  Frajlové a Frajerky
Syn se jí okamžitě vykroutil a začal ječet. "Ty krávo pitomá! Podle čeho myslíš, že mam jako ted nakupovat?" matka polekaně uskočila a hned spusila. "Ty kreténe malej nevychovanej..." ale chlapec jí přerušil. "Jakýho sis mě vychovala, takovýho mě máš!" zlomyslně se ušklíbl, přešel k matce, vytrhl jí obě půlky dopisu z ruky a tempem stodvace km za hodinu, vyběhl schody do pokoje, kerý za sebou hlasitě práskly. Sedl si za stůl, před sebe si položil pergamen a dumal a dumal..."Přece musí být něco, čím by ty netrvanlivý cáry papíru, zas přilnuly!" vybouchl chlapec a vší silou třískl do stolu. (Takže né moc velkou, když byla od vší, že jo) Ale pak se mu koutky huby posunuly nahoru a vřískl: "LEPÍCÍ PÁSKA!" urychleně běžel zas dolů a už za cesty ječe: "Mamko, kaj je lepící páska?" "V obchodě." odpověděla suše. Adolfíkovi poklesl pusa. "Cože? Tos ju jako nemohla koupit?" Nemohla. Nakoupit si měl TY, ale protože ses na to vysral, tak nemáme co žrát + lepící pásku." "Achjo..." Adolf nespokojeně potřásl hlavou, sebral prachy a šel. A jak byl mezi dveřma, tak matka zamumlala "Rozmazlenče..." načež bouchly dveře. Adolf doslova letěl k obchodáku, a cestou způsobil hotovou kalamitu, nebot ten dement cestou porážel lidi na potkání a dokonce jak šel, tak si nevšiml jednohoh kola, takže ten chdák co na tom jel polekaně zabrzdil, prudce, dokocne tak prudce, že sletěl přes řídítka a dopadl na tvrdou zem přímo držkou. Jauu... A ten hrdina si toho ani nevšim a šel dál, jednoho psíka maličkého málem zašlápl, ještěže stihl na poslední chvíly zdrhnout, jedný kočce šlápl na ocas a ta mu za to chtěla rozdrápat kahoty, jenže byla zastavena dalšími šlapanci. Až si začala říkat, jestli se nevytvořil spolek: HELE, KOLIKRÁT ŠPLÁPEŠ KOČCE NA OCAS? Hm... no nic. Adolf se dál belhal ulicemi až nakonec přeci došel k vytouženému cílí = obchod, kde byla na dveřích velká bílá cedule. Adolf si promnul oči a s námahou četl: "DNES VÝJMEČNĚ ZAVŘENO S DŮVODU KRITICKÉHO NEDOSTATKU ZBOŽÍ" a velmi malým písmem tam stálo: "Ps: Ti haranti, co nám to dodávají stávkujou, bo maj samé předčasy a vůbec je nezajímá, že za to taky dostávají tučný plat. No uznejte, jednop prase denně, to je pořádně tučný plat ne? A furt budou nadávat, že chcou prachy, a že doma jim to už nikdo nechce žrát. Hm... NO, takže jim holt budem muset zaplatit opravdovými penězmi, ale až zítra, dneska se nám nechce. Ps: co s těma prasatama máme dělat?" dočetl, obrátil se a: "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ" rozeřval se až všichni nadskočily."Kurva, co ted?" zaklel, jakmile se kapku uklidnil. Z kapsy vytáhl půlku ošmudlaného papíru. "Kde je ten druhej?" zděšeně vytřeštil oči do prázdna a lovil a lovil a lovil a vylovil: fůru posmrkaných kapesníčků, kapesníky, jedno autíčko, co tam nosil už půl roku, malinkej nákladák, sedmikrásku, pár sucharů pro psa, kterýho neměli a... žádnej papír. Žádná půlka papíru. Vůbec žádná půlka papíru, jenom ta, na kterou mu padaly kapky, jelikož začalo z pohledu velkého optimisti poprchávat. Ale očima Hitlera, nebývalého pesimisty: "Nemám papír, nemám pásku, nemám jídlo! Jediný co mám, je jsou tyhle krámy a debilní matka ještě k tomu se tu rozlije takovej šílenej lejvák! Já už se dneska sprchoval!" nadával a nadával. Až ho napadlo podívat se do druhý kapsy, ze který vytáhl... Naprosto nic. " Taky jak, když je vobrácená naruby! A beztak mi někde vypadla, sakra!" "Na to, že seš tak malej, nadáváš slušně!"Ozvalo se za jeho zády.Obrátil se spatřil takovýho starýho opelichanýho dědka. Z jeho pohledu. "Neser se do mě kreténe!" vzyjel na něho. Ten se však jen pousmál. "A vůbec co se na mě tak čumíš, seš teplej?" Dědula se usmál ještě víc. " Sakra, co ti je?" optal se ho Hitler téměř histericky. Ted se dědulův úsměv podobal drastickému záchvatu hihnání. Chlapec na něho šokovaně vytřeštil oči. Dědeček burácel smíchy. "Ty, vole, hrabe ti?" kývl na dědulu jeden pán postaršího věku. Dědula usoudil, že bude nejlepší zmizet. Koneckonců jeden malej kluk, co se vyděšeně čučí na jednoho chlamajícího se dědka, kerej už málem leží v louži bláta pod, ním, není extra nenápadfný. Spíš extra nápadný. A dokonce k tomu nepřispěl ani fakt, že na něho kluk čumí s otevřenou držkou. A proto se děda rychle naronal, chytil za ruku chlapce, který ani nestačil prostestovat a spolu s ním se přemístil, kdoví kam. "Vole, co na mě makáš?" ale jakmile se vzpamatoval, nelenil, a hned ho seřval. "Seš buzik že?" ptal se značně nejistě. Díval se na něho značně nejístě. "Buzík? Hm.. velice zvláštní jméno... Ale ne, tak se nejmenuji, jsem Brumbál." "Co to meleš ty kreténe!" usadil ho Hitler. "Ty musíš být hodně zhulenej když si myslíš, že buzik je jméno." Pravil. Brumbál se na něho upřeně zadíval. "Ale ted fakt, vybal to, kaj to sme?" stál ta jak tvrdé Y v doufání, že z toho debila něco vypadne. Nakonec po dlouhém vytrvalém mlčení a několik urputných let nudy přece jen něco vypadlo. "Sme na příčné ulici." "Hm... A co to jako je je?" příkývl ale vzápětí kladl další otázku. Až ho překvapilo, jak rychle se mu sotalo odpovědi. "Příčná ulice je místo, kde nakupují kouzelníci své kouzelnické potřeby a knížky a..." "Dobre, nemusíš to rozebírat. Prostě je to jeden velkej venkovní obchodák." tázavě se na Brumbu podíval. "Když myslíš... Ale ty už máš všecko koupené. Kromě hůlky, tu jsme koupit nemohl." Vy ovládáte telepatii?" " Ne, proč?" "A jak ste teda zjistil, že mamka roztrhla ten pergáč a já ztratil druhou půlku?" "U nás se informace roznášejí rychle." odpověděl suše. "Super! už se nemůžu dočkat na tu spoustu drbů!" vrhl na Brumbu zářivej úsměv. Brubál na to nic neodpověděl a zůstal v nečinnosti hezkých pár minut. Nebo spíš znuděšných pár minut. Kolem nich pobíhaly splašeně lidi, snažíc se něco sehnat na poslední chvíly a vždycky na ně pokřikovali něco v tom smyslu: "Uhni, no tak padej ne?" než se Hitler konečně odhodlal něco říct. "Hey, ty... jakže se menuješ? Bum brum, nebo tak nějak? Nemůžem se pohnout a jít koupit ten kus dřeva?" Brumbál na něj vytřeštil oči, ale raději šel, nebo unal, že by bylo dosti nevhodné říct tomuto chlapci do očí "pár" hnusných slov. A tak došly k místu, kde se prodávaly hůlky. Brumbál s Hitlerem v patách vstoupil. Prodavač se na oba mile usmál. "Ty určitě, budeš mít tuhle!" načež vytáhl hůlku a podal mu jí. "No?" "Co no?" zašklebil se na něho Hitler. " No?" netrpělivěl prodavač. "A co s ní mam jako robit?" "Mávni s ní!" "´Tak řeknu ne?" a mávl. A sklo vypadlo. "Hech tak tu ne...To b ude nejspíš..."A takhle to pokračovalo ještě velmi dlouho. Prodavač vždycky vytáhl nějakou hůlku, Adolfík s ní mávl, ale nikdy to neskončilo dobře. Nakonec už zbývalala jen jedna hůlka. Prodavač mu jí s nadějným výrazem podával. "Snad to bude už konečně ona!" šeptal si a modlil se. Nebyla. Jakmile s ní Hitler mávnul, tak se rozbil postledí kus křehké hmoty, co tam ještě po nájezdu Hitlera zůstal. Okamžitě uskočil nebot nechtěl skončit zabit ostrými střepy padajícího, starožitného stropu. "Néééé! Můj lustr! Můj překrásn starožitný lustr, JE ZNIČEN!" Hluk dopadajících střepů a neštastný křik ubohého prodavače, dokonce probudil i Brumbu, kterej si tam už pár hodin blaženě pochrupoval. "Co? Co se děje, kde to sem?" zvolal udiveně, ale jam,ile se rozhlídl okolo a viděl tu "krásu" hned si uvědomil. "Pěkně si to tu rozmlátil!" poznamenal Brumba ironicky, zatímco prodavač neštastně škytal. Taky se není divit čemu... Celá místnost byla komplet rozmlácená, až na stůl a židly, kde spal Bumba. Hodil si na sebe štít, aby ho ze spánku nikdo nerušil, ale padající lustr je přece jen silnější, než kouzlo. "Co budem dělat?" prolomil Adolf ticho otázkou, kterou si kladli všichni tři, ale nikdo neměl dost odvahy jí vyslovit. "No... tohle se mi ještě nestalo, je to velmi zvláštní, že tě nechce žádná hůlka. Ale ... nechej si tu, co máš ted. Tak, odtedka seš její pravoplatný majitel!" "Ale... ale ona mě nechce!" vykoktal Hitler. "Správně, já toho nafoukance nechci, je děsnej a vůbec polož mě HNED!" křikla hůlka. Všichni na ní vytřeštily oči. "O.. ona... ony... Hůlky umí mluvit?" zeptal se vyděšeně. "No, obvykle ne, jen když jsou s něčím hodně nespokojené." Pronesl zamyšleně prodavač. "Ale i přes její enchut, je stejně vaše, takže nashledanou!" ločil se snimi chvatne prodavac. Brumba mu hodil do ruky nepozadovane penize a vysli. Venku ho Brumba zase chytil za ruku a premistil je do jeho kancelare, kde okamzite padl na postel a hned usnul. A co mel chudak Adolfik delat, ze, tak si ustlal, na posteli, cily si na ni lehl a tez okamzite usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Greenová Elizabeth Greenová | Web | 15. března 2009 v 21:43 | Reagovat

No super....konečně jsem se dostala k pokračování, jen tak dál :D :D

2 Sasanka Sasanka | Web | 16. března 2009 v 13:51 | Reagovat

Jedinou malinkou negativní poznámečku, kterou si prostě nemůžu odpustit... Kdyby každá přímá řeč začínala na novém řádku, šlo by se v tom víc vyznatz... Ale naprosto nechápu, jak si na něco tak bombasticky střelenýho mohla přijít x) x) Je to perfektní x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama