V Deravém Kotli a ve vlaku

25. března 2009 v 21:21 | Mu~he.he |  Zamilovaný příběh
... pred nejakym hotelem.

"Eh? Co to jako je?" cumela na to segra s otevrenou pusou.

"Tohle segra, " ukazala jsem na hotel, "je hotel! Vítej v moderné době a né pravěké, kde se lidé musí živit kořínky."

"Echm, echm. Ale ja se neptala na tohle, ale... kde to sme?" rozhlizela se Karelie.

"Vim ja?" pokracila jsem rameny. "A nemas to jedno? Mas, tak dem." rekla jsem a nekompromisne ji tahla ke dverim.

"Echm, madame, peut-on s'il vous plaît obtenir une chambre?" vyhrkla jsem na tu recepcni. Ta byla kapku prekpapena cizim jazykem, ale hned odpovedela.

"Bien sur, a deux pieces?"

"Oui." a dala nam klic s cislem 25. A tak jsme hledaly a hledaly, az jsme nasly pokoj s cislem 25 v druhem patre na opacne strane, nez jsme ho hledaly na poprve. No, to je jedno.

"Sakra, uz jsem si zacinala myslet, ze to snad nenajdeme." narikala segra a padla na manzelskou postel.


Spím u okna!" hlásila jsem. "Klidně!" souhlasila segra. A proto že už bylo dost pozdě, tak jsme se umyly, převklíkly a šly spát. Teda segra, já si ještě poslouchala mp3 a d9vala se z okna na tu krásnou, temnou, noční ulici, zalitou jen měsíčním světlem a krásnými lampami a .... BATERKOU? Vytřeštila sem oči na toho debile, kterej byl tak nevychovanej a rušil dokonalou krásu Londýnské uličky. (Aspon sem teda hádala, že sme v Londýně.) Křikla jsem na něho at to vypne. On na mě jenom vnechápavě vykulil oči. No dobrá...Já neovládám angličtinu a on zas francouzštinu. Zkusila sem na něho křiknout shut-up. Byla jsem si jistá, že to znamená něco jako přestan, ale jeho výbuch smíchu mě donutil se nad tím zamyslet. Zařval na mě něco jako

"You are crazy? I´m not speaking now!" Ale pak ho ten kámoš dloubl loktem a všeci zmizli. Bylo jich pět.

Tak sem šla taky radši spát, než si utrhnu svoji neangličtinou další trapas.




A ráno jsem se opět vzbudila do přijemného deštíku. Sorry, do PŘIJEMNÉHO!!! deštíku a jako náhodou, na mě celou noc pršelo, bo sem sakra spala u okna. Proč! Padila jsem do koupelny. "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ" a vřískla jsem jakmile jsem se uviděla. Teda, moji strašnou-nou-nou napodobeninu. A musím podotknout, že bych tak strašný zážitk nikomu nepřála.
"Buch!" To nic, to jenom segra spadla šokem s postele... Jako šokem s toho mého vřísknutí, aby bylo jasno.
"Ty ségra, proč tak ječíš?" volala na mě Karelie z podlahy. Honem jsem přiběhla do ložnice.
"Co jsi říkala?" dělala jsem, že jí neslyšim, se hned dozvíte proč... "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!" zařvala segra.
"Proto!" řekla jsem a odběhla zpátky, kde jsem se hodlala zkulturnit. No, jenom doufám, že z toho segra nebude mít psychické následky. Minule, před pěti lety se ještě dva měsíce budila ze spaní a hulákala: MIMOZEMŠTAN POMOC, NESTVŮRA MĚ CHCE SEŽRAT!!! ÁÁÁÁÁ!! ... ještě že už máme pokojíky odělené, bo to bylo děsný. Tři noci jsem se kvůli ní, vůbec nevyspala.

Ale co uz.

Jak se patri na spravne francouzsky, tak jsme se elegantne vymodily a sly na snidani. No, na segru hooodne moc elegantne. Mozna jste si uz vsimli, ale moje segra nepatri mezi elegantni francouzsky a nasi modu taky nesnasi, a i kdyz ji ma skoro cely satnik, tak, jak rikala: "Nebudu se ztrapnovat nosenim tech trapackejch hadru." A ja nechapavej oblicej. No a tak si oblikla neco, co je na ni az MOC elegantni. Bile tricko a bilou kratkou sukni. Doma by si to nikdy nevzala rika, ze se s tim u kamosu nebude ukazovat, bo by se ji rehtali jeste rok. Se nedivim, protoze ta skupina jejich kamosu, jsou sfetovani motorkari a kdo nema tetovani, toho do ty party pry neberou. Takze je mi zahadou, jak se tam dostala segra... *tajemny-usmev*

Ja si vzala bledemodre saticky.

U snidane jsme si kecaly o "zajimavych" vecech, jako vzdycky. Ale vlastne ne, tentokrat to bylo doopravdy zajimave. Aspon by teda bylo, kdybych si o tom vcera nekecala s tatkou.

Ovsem po tematu, "jak to ukutime s reci" , jsme presly na tema, jak se dostaneme na vlak.

"No? Segra, tak neco vymysli!"

"Proč já?! TY jseš starší!"

"Ale ty máš dobré nápady!"

" No tak jo... "souhlasila jsem nakonec. Prej dobre napady.. ja na tom s myslenim nejsem nejlíp...Ale stejne sem na tom lip, nez segra. Ta by se radsi zabila, nez aby mela neco normalniho vymyslet. Přemýšlela jsem, co by asi tak vymyslela babička. Ta byla v Havraspáru a měla naprosto perfektní hlavu. Jako na myšlení, né symetricky. Sakra, ale ... co bych tak mohla....už to mám!

"Prostě se zeptáme!" řekla jsem po strašné psychické námaze. Segra vypadala malinko zklamaně. Nejspíš doufala, že vymyslím něco víc geniálnějšího.

"Jasně, a KOHO ASI?!" tukala si segra na čelo a opřela se s rukama na prsou.

"Či já vim, asi nějakejch kouzelníků!"

"Jakých! Ségra jsme poprvé v Anglii, nikoho tu nemáme a ty se chceš zeptat já nevim koho na cestu?!" vybuchla segra nervně. Proč nám tatka nedal mapu!!!

"No, hele, ale ty máš furt ještě ten svůj mobil, ne?"

"JO, jasně." souhlasila segra.

"NO a tatka pokud vim, taky jeden má. Chtěl si ho koupit, aby ti dokázal, že umí být moderní!" "NO, to sice jo, ale tatka se s ním nikdy nenaučil zacházet!"

"Ale je to naše poslední naděje, VOLEJ!" přikázala jsem a segra už ho vytahovala s
kapsy. Nechápu, proč si ten krám sebou tahá. Jako, mohly sme poslat sovu, že, ale vzhledem k tomu, že by ta od tatky nejspíš nedorazila ještě dneska, je to docela risk.
"Tati! Ahoj!" Vypískla segra dost nahlas. "Hele, tati, my nevíme, jak se dostat na vlak! CO? Aha... No jasně, ale jak si asi myslíš, že se na to nastupiště kdovíkolik dostaneme?! Cože? V Děravém kotli? Seš si jistej? Hm...když já nevim... ..... Jasně, vypadá to tu kapku ošuntěle, ale to ještě neznámená, že... ŽE SI NÁS SEM POSLAL? Takže TOHLE je ten deravý kotel?.... Aha...no jasně, díky."
"No, tak tatka teda vyřizuje, že se mame zeptat tady, jelikož to je plny kouzelniku."
"Hm... aha..." pritakala jsem a rozhlidla se. PROČ jsem se driv nerozhlidla? Mohlo my bejt jasny, ze nas tatka nepošle k mudlum. Ach... ja debil...No nic.
Šly jsme se ho teda ze segrou zeptat.
"Prosím vás, nevíte, kde tady najdeme vlak, mířící do Kouzelnické školy?" zeptala jsem se ho francouzsky, jelikož anglicky by mi asi rozumněl ještě MÍN. Nechapavě se na mě zamračil a potom zavolal tu recepční, se kterou jsem mluvila předtím.
Takže jsem se jízeptala ještě jednou, než jsem z ní nakonec vydolovala, že vlak odjíždí z nástupiště 9 a 3/4. Chvilku jsme si tak kecaly a nakonec jsem zjistila nejen, jak se na to divné nástupiště dostat, ale i dokonce kde to je a ještě sme k tomu dostaly cennou radu, že bzchom si měly před vstupem do vlaku koupit knížky.
Zařídily jsme se podle nich. Nejdřív jsme si šly koupit lístky abychom věděly, kolik máme času na kupování a kupodivu moc ne. Vlastně HODNĚ málo, protože ted je...10:02...
"Měly bychom si pohnout, jestli to chcem stuhnout a já teda URČITĚ CHC!" podotkla jsem.
"No jo, tak se přemístíme..." zvolala otráveně segra. Neměla přemístování ráda, i když nechápu proč. Co já bych za to dala... jenže je mi teprve patnáct, kdežto segře už 16 a 5 měsíců a ve Francii jsou kouzelníci dospělý od 16.
"Sakra, segra... ještě půl roku!" zaúpěla jsem.
"Achjo..." povzdechla si segra a obě sme se rozeběhly k tomu kotli a jím do Příčné ulice. Všude jsme zběsile lítaly a snažily se po prodejcích vykoumat, které pomůcky a knížky máme mít do pátého a sedmého ročníku. Proč jen nejsme stejně staré...
"Je 10:51! Už tam nestihneme doběhnout!" zakřičela jem na segru udýchaně, která běžela přede mnou. No jo, kondička je kondička.
Karelie se zastavila, počkala,až za ní doběhnu a potom řekla.
"Já vím, myslela jsem na to." vytáhla z kapsy svou zmenšenou motorku, zamířila na ní hůlkou, zamumlala pár kouzel a motorka stála na dlažebné podlaze Příčné ulice.
"Ne segra, to ne!" zamumlala jsem vyděšeně s očima přilepenýma na motorce.
"Neblázni a pojd!" přemlouvala mě.
"Ne, Karelie. Už jsem ti řekla, že na TO už nikdy nesednu!" řekla jsem rozhodně. Segra se akorát zasmála.
"No aspon vidíš, že se nemá říkat 'nikdy'." zavrtěla jsem hlavou.
"No tak. Chceš to stihout, nebo NE?!" prohlásila nekompromisně.
"Čas nám utíká! Je 10:55. Farej, nebo to nestihnem ani na te motorce." neochotně jsem si vzala helmu a sedla si na motorku. Segra změnšila naše zavazadla a už jsme jely...A jelyjsme docela šíleně...
Nakonec jsme to stihly jen tak tak. Bleskově jsme proběhly zdí (ani jsem se nestačila bát), daly lístky řidičovi a nastoupily do pufající lokomotivi. O sekundu pozdeji už lokomotiva vyrazila z nástupiště.
"Já tatku zabiju!" nadávala segra, když jsme hledaly volné kupé.
"Takhle nás vystresovat! Jakoby nestačilo, že jsme se ani nemohly rozloučit s kámošema! Všecko říká na poslední chvíli. Ale já si to s ním o vánocích vyřídím..." mnula si segra pomstychtivě ruce.
"Ehm segra... něco mi říka, že na vánoce doml nepojedeme." dodala jsem. Vrhla po mě vražedný pohled.
"A kdo říkal, že pojedu! Já se PŘEMÍSTÍM!"
"No jasně... jestli ti to tatka dovolí..." zamumlala jsem neslyšitelně. Aspon jsem si teda myslela, že neslyšitelně.
"Co říkáš?" vyjela na mě segra.
"Eeeeh NIC!" vyjekla jsem šokovaně. Naštěstí se s tím spokojila. Uf... segra je dost nebezpečná, když je naštvaná. A jelikož já ještě nemůžu kouzlit a ona jo, bylo by ode mě hodně nezodpovědné ji vytáčet...
"SAKRA! NIKDE NENÍ ŽÁDNÉ VOLNÉ KUPÉ!DO PRČIC!" zanadávala si segra, když jsme prošly celý vlak. A tak jsme šly na začatek vlaku, kde bzl kus pohodlného koberce, tak sjem si tam prostě sedli, v mém případě a v případě Karelie, která se tam rozvlaila jako prase v žitě a vytáhla si notebook, na kterém hrala nějaké střílecí hry, ani nění co dodávat, jelikož to mluvilo samo od sebe. Zvlášť to, když zběsile bušila do klávesnice a vydávala zvuky, jako: "Jo, DO TOHO! Sakra... KRETÉNE! Achjo... no tak! JED, ja ti VĚŘIM!" apod...
Já si vytáhla knížku a začetla si do ní.
'A navždy si budou pamatovat smutek Julie a žal Romeův.' ach... to je tak smutné...opřela jsem se o stěnu vlaku a zasnila se.
"JOOOOOOOOO!!!!!!"
"ÁÁÁÁÁ!" lekla jsem se tak strašně, až jsem nadskočila.
"Sakra segra! CO KUTIŠ?!" zeptala jsem se jí podrážděně a mnula di bouli na hlavě.
"JOOO, JO JO... JOOOOOO!!!!"
"Do piče, NECH TOHO!" zaječela jsem na ní. Otočila se na mě, podívala se jak na debila a řekla.
"Co šílíě?!"řekla úplně v klídku, jako by se nechumelilo. No NEZABILI BYSTE JI?! Já jsem se na ní skoro vrhla a seru na to, že může koulit a já ne! V POHODĚ (!) jí zabiju, uškrtim, uvařim BEZ hůlky!
Vrhla jsem se na ní. Držela jsem jí za límec triřka a cloumala s ní, at konečně přestane hulákat, když v tom někdo otevřel dveře. (Jo, zavřela jsem si. Se divíte? Poslouchat navíc k segřinému hulákání ještě i zvuky z ostatních kupé, kterí měli to štěstí, že urvali sedačku? Ani NÁHODOU!)
"Eh... čaou holky!" pozdravil tne nový příchozí celkem zaražena kulil na nás nejistě oči. Nooo, ani se mu nedivim. Chtít jít za řidičem a přitom uvidět 2 debilky, jak se zuřivě perou není moc normální.
Obě jsme se na něj čuměly.
"Sry, sem nevěděl, že tu někdo je..." a se na nás zářivě zazubil při představě, že má někdo 'kupé' na chodbě před kabinou řidiče.
"Si ze mě děláš prdel?" zeptala jsem se ho na rovinu a pustila Kareliin límec.
"Né, proč?" vypadal ten kluk překvapeně.
"Že si z nás děláš neomaleně srandu! Co já bych za to dala, kdybych se mohla válet ve vlastním kupé, místo na tvrdé podlaze! Ještěže tu maj koberec." stěžovala jsem si. Klučina se tajemně usmál.
"Nooo, tvoje vlastní to nebude, ale můžete jít s kámoškou" kývl na Kareelii, která koukála z jednoho na druhého, jak vyoraná myš. "k nám do kupé! Vsadím se, že klukům to vadit nebude." znovu se na mě zazubil.
"Kámošku?" rozesmála jsem se. Mimochodem to řekla segra, děsně nechápavým hlasem, že už to snad víc nejde. I když u ní je všecko možné.
"Jo, kámošku." přikývl a vypadal na chviličku malinko zmateně.
"To nic. Jen segra má další ze svých záchvatů nechápavosti." chytla jsem ho kolem ramen."Ale v pohodě. Přijímam tvojí nabídku. Teda, jestli máš ty a tvojí kámoši dobré uši?" zeptala jsem se ho pro jistotu, jestli by jejich ušní bubínky zvládli Kareliiny vřískací projevy.
"Cože?" zamračil se na mě nechápavě.
"Nic, nic." radši jsem to nechala být. Pomohl nám vzít kufry a chtěl pomoct i se segřiným notebookem, ale to neměl dělat. Sotva ho vzal do ruky, segra mu ho okamžitě vytrhla a zařvala na něho, at se ho už NIKDY nedotýká. Ten chudák polekaně odskočil a tázavě se na mě zamračil.
" Neber si to osobně, je na něj vysazená..." pošeptala jsem mu do ucha. "... pochop, kdyby se něco stalo jejím hrám, NEPŘEŽIJE to."
"Aha..." zamumlal na důkaz, že to chápe a já bych se klidně vsadila, že už se jejího notebooku nedotkne ani třímetrovou tyčí.
Já s tím klukem sme se dřeli s kuframa a segra si tiskla k hrudi opatrne jen svuj notebook. jakmile jsme byli v jejich kupé,které bylo mimochodem ažna druhém konci vlaku, odhodila jsem kufry, jako kdyby to byla jedna velká kufrová bomba a zadýchaně si sedla. Segra už samozřejmě sěděla a mačkala shift a mezerník podle toho, jestli chtěla přidat rychlost, nebo střílet.
Za to chalan nejenže kufry jemně pomalu, pomaloučku, položil na podlahu, jako kdyby byly ze SKLA, (což rozhodně nebyly. Spíš bych tvrdila, že jsou z protihořlavýho, kouzlu odolnýho, vodě odolnýho, nárazu ododlné a prostě ze VŠEHOODOLNÉHO materiálu, protože tatka zná mě a já zase jeho a kdyby se kterýkoliv kus mého oblečení nějak, JAKKOLIV poškodil, ponese výrobce těžké následky.) tak je i dokonce dal nahoru, do zavazadlového prostoru.
'Ten má snad svaly z ocele!' čučela jsem se na něho jako na boha a představovala si, jak je má asi velké. Doslova jsem ho hltala pohledem a s otevřenou pusou slintala, jako nikdz předtím. Bohužel si toho pohledu všiml, jakmile se na mě obrátil a já jsem se nestačila zorintovat (to víte když si představujete, jak má asi velkýho ptáka, jde to těžko. Ale né, sranda, nejsem takej úchyl. ... Nebo jo?)
"Co je?" zeptal se mě pobaveně.
"Eeeeeeeee...." zpanikařila se. Ale k mému nekonečnému ( tak dobře, asi ne) štěstí, někdo otevřel dveře, další kluk, na kterého jsem se mohla kochat pohledem, takže jsem byla ušetřena od odpovědi.
Ten borec s grácii vstoupil do dveří a hned se zeptal, kdo jako sem. Ted byl s rudnutím na řadě Svalouš, protože sme se nestihli ani představit.
"No... tohle je..." z hlavy se mu až kouřilo, jak se snažil vymyslet něco, co by ho yzachránilood toho trapasu a prosil mě očima at mu řeknu jméno.
Já jsem ho nechala chvilku potrápit, než jsem řekla...
"Lilian." usmála jsem se na něho a ona mi to s hlasitým "UF" oplatil. Ten novej taky.
"Já jsem Sirius Black." věnoval mi zířivý úsměv. Já mu jeho zářivost oplatila. (At žije Lanza bíílááá...)
"Těší mě, tohle je" ukázala jsem na Karelii a chtěl jí představit, ale ta zase začala ječet v ten nejnevhodnější okamžik, až jsem leknutím nadskočila. Zase.
"JOOOOOOOO!"
"Můžeš toho ječení, sakra NECHAT!"
"Ne nemůžu a vůbec neotravuj! Vidíš, že sem už v DESÁTÉM KOLE!"
"Fascinující, ale co kdybys toho aspon na chvilku nechala? Chci tě nekomu představit." ucedila jsem podrážděně.
"To je v pohodě." Začal se tlemit ten černovlasej. Jméno už jsem zapomněla, vinou mé strašně krátké paměti a šoku z Kareliiných výkřiků. (nemějte žádné úchylné představz, nebot VELKÁ SESTRA VÁS VIDÍÍÍ!)
"No jo, a kde máte toho třetího, případně další?" zeptala jsem se zvědavě, že se budu moct kochat pohledem na dalšího křena.
"Ty určitě myslíš Jimmýčka...Toho se jen tak nedočkáš, ten projevuje lásku Evansce!" řehtal se jak hovado ten černovlasej.
"Siri, nech toho!" okřikl ho neznámej.
"Si jeho otec?" vložila jsem se do toho. Neznámej Svalouš začal mírně zrudnul. Nejspíš, kdyby mu to řekl jeho kámoš, tak ho v klidu pošle někam, ale holky, který se jaksi zapomněl představit, je to asi jinak.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kterou povídku tu chcete nejčastěji?

Metal Barbie 10.7% (12)
Frajlové a frajerky 11.6% (13)
Magic SUPERSTAR (S) 15.2% (17)
Zamilovaný příběh 11.6% (13)
Drzá Elsie a balík průšvihů 12.5% (14)
Morisovi 11.6% (13)
Lucius a Já 13.4% (15)
Princezna v Bradavicich 13.4% (15)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama