Oznámení

20. března 2009 v 20:26 | Mu_he.he |  Zamilovaný příběh
"Lilian!"
"NO?"
"Pocem!"
"Proč?"
"Proč se neřiká!"
"No a co!"
"Lilian, prosimtě!" vyhrkla máma zoufale, naštvaně.
"Dobře JÁ!" zamumlala jsem si pro sebe vítězně a sešla schody ze svého pokoje v druhém patře do přízemí až na zahradu.
"Tak tady tě máme slečno!" řekla táta.
"No holt!" usmála jsem se.
"Tak co po mě chcete?"
"My?" Nadzvedla máma obočí. "Já nic." řekla bez mrknutí oka a vrátila se ke své práci na zahrádce - vytrhávní plevele. My lemry co jsme doma můžeme akorát tak děkovat, že máme tak hodnou mamku, že to za nás udělá a my si pak sklídíme do pokoje krásné voňavé kytičky. Jestli vás zajímá co pěstujeme, tak všecko možné. Nejvíc teda růže, lilie, karafiáty a gerbery.
otočila jsem se na tatku.
"Ty taky nic?" zeptalajsem se pobaveně. On si nervozně odkašlal a pak řekl.
"Ech... já ano. Potřebuju ti říct, že..."
"Tati!" to byla vřískající segra.
"ÁÁÁÁÁ!" to byl tatka, kterej leknutím nadskočil. Fakt!
"ÍÍÍÍ!" to byly brzdy od segřiny motorky a segra, odhazuje svůj širák v dááááál....
"Jau!" ale nakonec se ukázalo, že to nebyl širák, ale segřina fialová helma, kterou po tatkovi omylem hodila.
"Jé promin!" segra se za svojí nešikovnost omlouvá...
"Grrrr..." tatka napodobuje loveckého psa teriréra. Teda... projevuje svůj vztek.
"Konečně si tady!" vrčí tatka naštvaně na segru. Já se na ní pobaveně ušklíbnu a ona mi to oplatí.
"Tak holky, když vás tu mám obě tak hezky pohromadě, tak využiju příležitosti a řeknu vám jednu velmi důležitou věc, která mě napadla čistě náhodou jednoho krásného rána, když jsem vstal otevřel okno a bylo krásně, ptáčci zpívali, sluníčko svítilo, včeličky a kočáry lítaly..." zatímco tatka vedl tehle nudný proslov, segra zívala a já přemýšlela, co nám chce asi zdělit, když se k tomu doprácovává takovým obloukem. Ale jakmile jsem uslyšela slova "kočáry lítaly" okamžitě jsem si vzpomněla na Krásnohulky. Na naší školu. No dobře, respektive je tatkova, bo jí založil, ale to není zas tak důležité. Rozhodně né tak jako to, co nám tatka chtěl zdělit.
"Aundrey, vnímáš?" dloubla do mě segra loktem.
"Jasně!" ohradila jsem se.
"Tak co tatka ted řikal?" ušklíbla se.
"Že viděl kočáry!"
"Omyl sestřičko, to řikal před minutou."
"Cože? Blbost! Si o minutu napřed!"
"Těžce!" řekla ironicky.
"No, šak to řikám!"
"LILIAN, KARELIE, CO JSEM TED ŘÍKAL?!"
"No, ehm...my..." Tak. A ted jsme nevěděly ani jedna, co tatka říkal a tak jsme jen beznadějně koktaly
"Dobrá, pochopil jsem." zvedl tatka rezignovaně ručky.
"Půjdete do Bradavic."
"Cože? To má být jako potrestání za to, že sme tě ted neposlouchaly?" zeptala jsem se nejistě.
"Ne. To je to, co jsem vám chtěl celou dobu říct. ALE VY JSTE MNĚ NEPOSLOUCHALY!" poslední větu dořekl, nebo spíš dořval hodně naštvaně.
"Ehm, vtipné. Ha ha. Dobrá, zasmály jsme se, tak už můžeš pokračovat." říkala segra s jistotou v hlasu.
"Karelie, to NENÍ žádný vtip." řekl tatka tvrdě.
"Tati, to nám nemůžeš udělat!" lapala ségra po dechu.
"Ségra, nenámahej se. Přece je jasné, že může. Ale, když už jsme u toho, můžu se zeptat PROČ?"
"Jistě. Počítal jsem s tím. Bohužel, je to nezbytné. Nový zákon kouzelníků stanovuje, že na školách, které vlastní soukromý majitel, nemůžou studovat jeho potomci."
"Nevěřím ti!" zavrhla to ségra razantně.
"To je mi líto. A ted... jděte si sbalit."
"Proč?" vyhrkla Karelie.
"Radil bych vám si sbalit, protože odjíždíte už zítra." odpověděl fotřík a na slova "radil" a "zítra" dal extra důraz. Tak tohle bylo moc i na mě. To si snad dělá srandu?
"To si deláš kozy!"
"Vůbec ne. A ted, PADEJTE!" rozkřikl se tatka a my se nespokojeně ploužily do pokojů.

Tak... co si sebou mám sbalit? Přece jenom tam jedeme na rok, takže... "

"Ufff..." táhla jsem po schodech dolů kufr, kterej sem skoro nemohla unést. Cestou jsem potkala segru, která si v ruce svírala cestovní bágl a vesele si prozpěvovala. Vykulila jsem na ní oči.
" Ségra, jedem tam na rok!"
"Neřikej!" broukla nazpátek.
"A to znamená, hodně oblečení."
"A to řekl kdo?!" vyštěkla.
"Já! Teda... TO TI BUDE STAČIT?" vychrlila jsem na ní.
"Jo! JÁ, totiž NEJSEM FIFLENA!"
"Neřikej!" broukla jsem na ní. Ona si odfrkla a pokračovala v cestě. Já si vesele táhla těžkej kufr, že jsem z něho málem dostala kýlu!
"Tak!" řekl tatka jakmile nás uviděl a zarazil se, jakmile uviděl ségřin kufr.
"Karelie! Vezmi si prosimtě místo té své taštičky pořádný kufr a pak se vrat jasný?!" poručil jí tatka.
A tak jsme na ní čekaly dalších 20 minut, které jsem strávila tím, že jsem se s tatkou dohadovala o tom, jak tam přežiju, když ani neumím anglicky. A tatka furt: "výmluvy!" A já furt: "ne, to je vážnej problém!" - dokud nepřišla ségra.
"Tak už jsem tady!" hlásila ségra. Ani se nemusela obtěžovat. Její pochod byl slyšet od shora dolů. Zvlášt její funění a to její: "AU! SAKRA! DEBILNÍ KUFR! AU!" když jí na nohu spadl tunu těžkej kufr. Nejmín tunu.
"Tak, co ted? Ted se rozplynem v páru a složíme se v Bradavicích?" řekla jsem jako vtip, ale zapomněl jsem na tatkův talent.
"Nějak tak!" prohlásil a mávl hůlkou. A v tom jsme se točily a točily, až jsme přistály. (a to jsme prosím nepoužily ani letax!)
A přistály jsme...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | E-mail | Web | 23. května 2009 v 21:04 | Reagovat

zajímavý, chci nášup, pokud možno co nejdřív:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama