Červen 2009

The Climb - Stoupání

30. června 2009 v 14:21 | Mu~he.he

Nejvic toto xD HA HA

29. června 2009 v 20:34 | Mu~he.he |  Zajímavosti

z tohohle videa nemuzu :D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D BOHUZEL NEANGLICTINARI TO MAJI BLBE xD

Posledni den zakladky, posledni den s devitkou...

26. června 2009 v 22:00 | Mu~he.he |  Na vypsání...
Fakticky, je to des. Nevim jak se vyrovnam s vedomi, ze uz se nikdy nevratim na zakladku s tou moji bezvadnou tridou. Doted sem to nak prezivala > nedochazelo mi to, ale ted to na me nejak tak dolehlo... Hm... Kamoska rikala, ze ji to dojde az na zacatku roku, jak sem u ni vcera spala. Jako ze vi, ze je konec, ale stejne si bude myslet, ze pujde do desitky... Ja nevim, do takove desitky bych jit nechtela. Vlastne bych uz ani nechtela opakovat zakladku, protoze tech devet let mi prece jenom stacilo a kdybych ted zjistila, ze se prazdniny proste rusi a jeste bude skola a testy, asi to nepreziju, ale stejne... Stejne je mi lito, ze uz se s devitkou nikdy nebudem divat na filmy ve volnych hodinach, hrat karty, honit se jako blazni po tride, rozbijet okna...bude mi to chybet.

Nechci se tam vratit jo, proste je to ten pocit, ze uz nic nebude stejne. Kdybych s nekym na stredni chtela delat take kraviny jak na zakladce, tak se na me nejdriv bude cumet jak na debila a pak em posle nekam. A o to je to horsi bo vim, ze ta moje nastavajici trida nebude ani trochu podobna te nasi rozblaznene, bo tu na pajdak. ....Kamoska je na tom podobne, bo de na ekonomku a vlastne aji druha kamoska je na tom podobne, bo de na konzervu a tam sou vseci tak strasne elegantni az to neni mozne.

Ale vite ceho se bojim nejvic? Ze se tam budu nudit. S kamoskou kdyz se nudime, delame vsecko mozne i nemozne. Zpivame kraviny, rikame kraviny a pak se tem kravinam rehtame. Nevim, jak bez nich preziju vyucovani, prestavky a vubec celou stredni skolu. Vzdyt ja se unudim k smrti! Musim doufat, ze si tam najdu nekoho stejne streleenho, jako sem ja. I kdyz uznavam ze to neni moc velka pravdepodobnost, ze by se tam objevil nekdo takovi jako ja. No, tak snad :D

Mu{cha-cha} and Mu~he.he

24. června 2009 v 21:39 | Mu~he.he a Ivísek |  Mu{cha-cha} and Mu~he.he
Bylo nebylo za sedmi horami a sedmi řekami, sedmi potoky a sedmi městy stály Bradavice.
Kdysi jich bylo sedm, ale protože je pár čarodějnic čmajzlo pro svoji image, stáli tam už jenom jedny.
Ale ty jedny Bradavice brzy čekali příchod nových studentů, flakajících se o prázdninách, neboť to nebyly ty bradavice ale ty Bradavice.
A tak to všechno začalo.
Mezi studenty se objevili dvě..dívky? Nebo snad dva chlapci?
Obojí.
Jmenovali se Mu~he.he a Mu{cha-cha}.
Mohli by snad znít (i vypadat) normálněji. Ale to neměli napsaný v rodném listě. Dalo se čekat, že oni ten list jen tak mimochodem ztratili. Nebo si spíš jím utřeli svá..pozadí.
Ne, zadní část těla.
Protože takový cár papíru jim připadalo příliš zbytečně skladovat.

*z pohledu Mu{cha-cha}ho*
"Mu{cha-cha}, poď už!" Zařval z kuchyně ten nevýslovně otravný hlas moji matky, která jím spíš připomíná chlapa. A pořád mutuje, už třicet let...
"Tak snad chvilku počkáš, ne? Šak NEHOŘÍ!" Zařval jsem zpátky do kuchyně a honem si házel věci do kufru, jak mi přišly pod ruku, než jsem narazil na jeden děsně zvláštní předmět...Nějaká polohranatá vecička s umělohmotným zajíčkem uvnitř. Co to sakra je? Dívám se na to, ale stejně ne a ne přijít na to, co to vlastně je. Že by kinder vajíčko? Blbost, ty poslední to byli v mých prvních třech měsících svého života.
No nic, nebudu se zabývat takovejma kravinama. Hážu to všecko do kufru, nehledě na to, co to je. Šak co, aspoň budu pak v těch slavnejch Bradavicích překvapenej! Sjíždim dolů po zabradlí do přízemí, kufr na mým klíně. Sotva jsem ho nějak zavřel, až sem mu musel dát za vyučenou.
"No konečně, to ti to zase trvalo!" Hubuje ta stařena, co si dovoluje řikat moje máma.
"Stavíme se pro Mu~he.he?" Ptám se taťky, matku ignorujíc.
"Jo a máme tam být za deset minut, takže pojedu svým krapem-autem stodvacítkou.." Teda aspoň se pokusím, to na tak velkou rychlost vůbec natáhnout..."

*z pohledu Mu~he.he*
"Taťko, taťko...SAKRA TATI!" Ječím na mýho totálně hluchýho otce a snažím se ho odtáhnout od skútru. To je jeho "maličká" vášeň.
"Máš sbaleno?"
"Pche... a proč jako?" Odfrknu si. " Muchacheovi tu mají být až za 10 minut!"
Mamka nechápavě otevře pusu a vykulí oči. Potom zase všecko vrátí zpátky do normálu a odejde. Nejspíš jí došlo, že se MNOU se vůbec nemá cenu dohadovat. Sedím v křesle a nepřítomně čumim na nástěnné hodiny v obýváku. Je to strach, nebo spis nechuť, ten pocit, co mi donutil sedět dalších pět minut v křesle a nechat ubýhat čas...
Možná, že do Bradavic ani jet nechci. Chápejte... co když to bude nějaká stará barabizna... No nic. Vzdala jsem se svých úvah (jestli téhle větě se dá říkat úvaha, ale toho byste po mě chtěli moc) a radši energicky vyskočila z křesla a namířila si to do pokoje, kde jsem si hodlala sbalit. Nakonec mi balení netrvalo ani pět minut.
Prostě jsem vzala všecko oblečení ze skříně, případně to servala z věšáku a narvala do kufru.
No jo no... tomu se říká umění rychlého balení.
Zbývající čas jsem zabrala mazlením, se svou electric guitar.
Potom už ale přijeli Muhacheovi, tak jsem popadla kytaru, velice opatrně, potom sem popadla kufr a pádila si to do přízemí. Proběhla jsem naším barákem a naskočila přímo do auta, a už jsme pádily vstříc Bradavicím...

*z pohledu vypravěče č.I, alias pan P.*
Mu{cha-cha} se tak najednou podivně usmál.
Byl to pohledný chlapec.
Ale známe to, nesuďme knihu podle obalu.
Mu{cha-cha} byl idiot.
Proč? Protože nesnáším hippie.
Takže tohle jsme si vyjasnili, přátelé..teda, vy a já, jasný?
Takže, Mu{cha-cha} se podivně usmál a někde u nějaké hospůdky řek:
"Táto, můžeš nám zajít koupit nějaké pití?" Ukázal na svůj krk. "Nějak mi vyschlo a Mu~he.he určitě taky." Probodl svoji sestřenkou, sedícíc na zadním sedadle auta, pohledem. No, sedící. Jelikož skoro víc než čtvrtinu místa zaujímala její milovaná kytara, spíše se zdálo, že tam dívka dělá nějaké cviky pro přijetí do cirkusu.
"Jistě strýčku, zajdi nám pro piv.." Odkašlala si. "Pro Mattonku. Citrónovou."
"Děti, já myslel že náš Mu{cha-cha} nemá rád všechno co má do činění s citrónem." Zastavil u obrubníku pan Mu{cha-cha}.
Mu{cha-cha} jen zanotoval jednu písničku ze známého hippie filmu Vlasy.
Pan Mu{cha-cha} tedy nadhodil blinkr a vystoupil z auta. "Za pět minut jsem zpátky."
Jakmile šak zašel za roh, naši hrdinové toho využili. V našem případě "hrdina" Mu{cha-cha}.
Ten si vlezl na sedadlo řidiče a zubnul se na Mu~he.he (máte to blbý, jakožto vypravěč se nemohu dobře soustředit, když budu všude psát to těžký méno).
"MÍÍÍR A LÁÁÁSKŮŮŮ!" Zařval z okna a vystřelil pryč.
No jo, parchant jeden a taťku tam nechal s tou mattonkou. Citrónovou, ke všemu.

*z pohledu vypravěče č.II, alias pan O.*
Můj kolega to vidí přílišně temně.
Tak to vůbec nebylo.
Mu~he.he si to prostě naskočila do toho auto (samozdřejmě opatrně, aby nepoškodila svoji kytaru) a jeli směr nádraží, kde se ovšem ztratili.
A tak si to tam stáli - šílená rockerka a potrhlý hippie (když se vezme v úvahu, že jsou z jedné rodiny, vznikne z toho něco..nenormálního).
"Muchacha, cože to tam stálo na tom lístku?" Zeptala se Muhehe Muchacha (asi mě z těch eMek trhne).
"Máš ten lístek přilepenej na kufru." Poradil jí místo toho Muchacha a šňupl si. "Mír! Mír!" Pokřikl na hlouček nějakých určitě fáájn lidí (ničeho jsem si nešlupl).
"Nemůžu, vidiš, že snad něco držim, ne?" Odsekla Muhehe. "Raději mi řekni, máš v tom svým objemným kufru nějakou tu vodničku?"
"Vodnííííkáá?" Muchacha se tak přiblble usmál. "Co takhle láásku, Muhééhéé?" ukázal peace. Muhehe mu ukazála fuck off.
"Strč si to doprdele a řekni mi co je tam za čislo ty jeden zhulený magore!"
"Klídek, ok?" pomalu to odlepil a prečetl. Takze vélice pomalu.
"Eh...."
"Co je, zapomněls číst?!" utrhla se na něho naše známá cholerička.
"Mhm..." zamumlal Muchacha.
"Nežvýkej když mluvíš!" zavrčela Muhehe, bo Muchacha si strčil do pusy žvýkačku od svojí oblíbené firmy PEACE.
"Mhm, oki. Je tam něco mezi devět a deset."
"Ééé?"pozdvihla Muhehe obočí a pro jistotu aji oči zvedla do výšky půl metra nad hlavou.
"Už chápu, proč rodiče zdrhli...Nechali nás tu napospas!" zavyla Muhehe.
"Klídék kámo! Peace!" *peace na prstech*
"Jestli nepřestaneš s tím debilním píís, tak uvidíš hvězdičky!" a zatímco Muhehe vyhrožovala, kolem nich se ochomytalo pár divných lidiček.
"Šmarja, ty s tím naděláš! Prostě tu zeď proleť a máš to!" přikazoval jeden nervní rodič jednomu nervnímu, strachy stuhlému děcku. Muchacha s Muhehe se po sobě překvapeně koukli a pádili za nima. Situace se nezměnila.
"Ehm, pane? Mohl byste nám prosím poradit, jak se dostaneme na nástupiště 9 a 10?" vyhrkla Muhehe na chlapíka, než stačil Mucheche říct "Klídék kámo!". Pán se na ní zadíval s neurčitým výrazem.
"Hm... no to musíte proletět. Běžte první, aspoň ukážete mému synkovi, že se není čeho bát." Muhehe s Muchacha se na sebe nervozně podívali a hlasitě polkli. Hádám, že synkovi, to moc nepřidalo. Ted to vypadalo, že má místo nohou rosol, jak se mu klepaly.
Muhehe si dodala kuráže a proletěla skrz zed. No, proběhla. Muchacha se za ní díval s otevřenou držkou. Ale nakonec si taky dodal kuráž a řekl.
"Není se čeho bát, že?" povzbudivě se podíval na chlapce a tázavě na otce. Ten rychle zavrtěl hlavou.
"Ne. Samozřejmě se není čeho bát!" ale podle tonu kterým mluvil, se tomu moc věřit nedalo. Nakonec se oba kluci rozhodli současně a proběhli skrz zed. Chlapík jí pohotově překročil a mnul si bradu. "No vida!"

"Kaj seš, čekám tu na tebe snad dvě hodiny!" vyjela hned Muhehe na Muchacha. Muchacha na to odpověděl jednoznačně.
"MÍR VŠEM!" zahulákal přes celé nádraží. Muhehe ho postrčila ke dvěřím vlaku, aby se na ně všici nečuměli jak na magory. I když oni by k tomu měli jistě důvod, i kdyby se Muhacha nechoval jak dement. Jejich vzhled byl sám o sobě dost očumující.
Našli si volné kupé, zapadli do něho a v klidu a míííru strávili polovinu cesty.
Potom je ovšem z jejich nedůležitého žvatlání vyrušilo bouchání na okno. Oba v tu chvíli zvedli hlavu a podívali se směrem k hluku. A oboum v tu samou chvíli sjela čelist až k fuskám, jelikož se jim naskytl zcela jedinečný pholed na opravdového a živého Spidermana. Ten se bez okolků protáhl malým otevřeným okýnkem do vlaku a pohodlně si sedl.
"Sorač že sem vám sem tak vpadl, neměl sem se čeho chytit, prostě si tak lítám po stromech a najednou nic, tak bud sem měl možnost, že spadnu do příkopu, nebo se rozmáznu na mostě, tak co byste zvolili co?" optal se Spiderman. Oba se na něho vytřeštěně čuměli ještě dalších pět minut. Jako první se vzpamatoval zhuleneckej zewlák s heslem: "Mír a lásku pro všechny!!!" ano je to náš známý Muchacha, kterej se opět pohotově vytasil s heslem.
"Mír a lásku!" zvolal nadšeně. Spiderman si s Muchacha plácnul, zatímo Muhehe se vytratila neznámo kam... A to je zatím všechno, pokračování příště!



Tohleto miluju

24. června 2009 v 18:26 | Mu~he.he |  Zajímavosti
Its the final sponge down...


Diplomy for SB

24. června 2009 v 18:22 | Mu~he.he |  SB

Hlasnete pls :D |uz zas nj je druhe kolo xD|

21. června 2009 v 9:58 | Mu~he.he |  Blbosti

nj lidi uz vas zase otravuju :D plis hlasnete pro me tu plis :] predem dik

Spongebob ztratil kalhoty xD

19. června 2009 v 14:01 | Mu~he.he |  Blbosti

SpongeBob... ztratil kalhoty a potřebuje projít všechny blogy, aby je našel....pomůžeš mu??

Drzá Elsie a balík průšvihů Kapitola 4

17. června 2009 v 15:51 | Mu~he.he |  Poezie a povídky
Magorie na všecky strany

Žádný debil, my za žádnou cenu nemohl pokazit náladu. Od noci, kdy začalo pršet, mi kapalo do postele a samo, že i na mě. Ach ta radost, jak sem se probudila! Ani vám nebudu vykládat, jak sem byla šíleně šťastná, že mi celou noc kapalo do postele. Dokonce sem byla tak nevýslovně šťastná, že jak sem se probudila, tak sem začala řvát a spadla z postele.
Ale přesto byste dneska nenašli šťastnějšího člověka, než jsem já, protože mě, takové prkotiny vůbec nemůžou rozhodit.
A hlavně zjištění faktu, že nepršelo jen na mě, a že je konečně víkend. Ale… Ještěže jsem se z nikým o mou dobrou náladu nevsázela. Byla bych prohrála na celé čáře.
Sotva sem se vzpamatovala s ječení mých nadutých sester a v pohodě si to mířila přes obývák na zahradu, zastavila mě mamka.

"Ne, já vážně nemůžu. Jo, já vím, že sem ti to slíbila, ale prostě nemůžu! Cože?Že sem skvělá kámoška?Víš co? Jdi s tím někam!"

Css… ono si to dovoluje poučovat. Já vim, že sem Janě slíbila, že s ní půjdu na vánoční trhy, ale… nějak to nevyšlo a ona se hned musí urážet kvůli takové blbosti!
No dobře, taky vím, že je patnáctého prosince a my nemám jediný dárek, takže už se nejspíš trochu děsí, ale stejně. Já si nevymyslela, že pojedem na víkend na chatu. To můj fotr a mamka mi to ráčila sdělit.
A najednou sem se podívala s okna a tam jeden kluk klečel na chodník, jako by tu holku, která stála před ním, chtěl poprosit o ruku, a přednášel jí báseň.

"...jak se to hovno trmácelo, celé unavené, se ke své cele dostalo. Vojáci ho do ní nastrkali a on slyšel, jak vykřikl: "I vy zmrdi šakalí!"

A ta holka začala tleskat a já sem na něj zavolala: "Hezká básnička, to si složil ty?" Zeptala sem se ho vychlamaně a on na mě: "No jasně, cos čekala?!" Zavolal na mě tež vychlamaně.
Šla jsem k němu a řekla: "Můžu si přečíst i tu první část tý básničky? Neslyšela se to celé."
"No jasně, že váháš! Můžeš si to dokonce nechat!" řekl a s těmi slovy, se na mě mile usmál a dal mi složený papírek.
"Díky" stačila jsem jen říct, než mě Lopez zavolala, abych se šla chystat. Škoda… mohli sme si pokecat.
Tak sem si teda naházela pár věcí do batohu a šla a na tom chodníku mě ten kluk chytil za ruku, přiblížil se ke mně na živočišnou vzdálenost a zašeptal: "Ty tu bydlíš?" Bože! To je fakt otázka?! Sakra, co to je za dementa!
"Ne" odpověděla sem ironicky,ale přesto tiše. Pak už mě konečně pustil a mě se jen mírně točila hlava s jeho vůňového smradu. Ale přesto sem v pohodě došla k našemu maxi autu, které mělo 7 míst a registrovala, že si toho zřejmě nikdo nevšiml. Uf.
Stála sem tam tak dobrých pět minut, než sem zjistila, o čem že to tak vášnivě diskutují. Skoro sem litovala, že jsem se tak namáhala v odposlouchání, (I když… hulákali tak hlasitě, že to nejspíš bylo slyšet i k mojí škole.) prostě jsem byla navíc.
"Ale mě to vůbec nevadí, já zůstanu doma a…" můj projev byl utišen několikerým, hlasitým : NE.
"Žádné takové. Pojedeš s Lopez na motorce."
"Na! Tu máš helmu!" Podala mi Lopez a spolu s tatkou mě dostrkali na moje místo vzadu. (Škoda…mohly sme si s kámoškama udělat mejdan.)Ani sem nestihla protestovat a už sme jeli vstříc Slovensko vzdálené tak 50 km. To zas bude….
"Pořádně se drž! Ted to bude sešup!" volala Lopez a já se držela zuby nehty.
Ale… asi to nestačilo. Jakmile jsme vjely do prudké zatáčky, tak sem se jednou rukou pustila a málem spadla. Ještěže jsme hned najely na rovnou cestu, nebo bych nejspíš hodila držku. K tomu začalo sněžit takže skvělý…Samozřejmě, že sme byly nadšené! Ještě že sme o "pouhou" půl hodinku dojely na místo. (Nedokážete si ani představit, jak je půl hodina dlouhá, když vám mrznou ruce a musíte se držet aji zubama. Co potom Lopez, která musela ještě k tomu dávat pozor na jízdu. Asi moje plány, se získáním řídičského průkazu na motorku, kapku pozměním. Nebo budu jezdit jen v létě.) Celý to bylo krásně zasněžené, takže i mě po chvilce opustila špatná nálada a to i přes drkotání zubů.
Moje úleva, že už jsme konečně dorazily, se vypařila, když jsme zjistily, že nemáme klíč…Já sem se teda s půlhodinovým mrznutím na lavičce nesmířila a šla jsem ho hledat sama. Bohužel bezúspěšně.
Zbytek naší rodiny ráčil dorazit o další půl hodinu později. (Oh My GOD!) Ale stejně sem byla štastná, že se konečně můžu zahřát, dát se teplý čaj a zírat do prázdna, jak dlouho se mi jen zachce.
Škoda, že sem se sekla. Celej víkend, sme nakupovali dárky. Tak proč sme potom jeli na chatu? (Dárky se můžou kupovat i doma. A dokonce líp, bo u nás je víc obchodů.) Na tuhle otázku, mi byla dána jasná a stručná odpověd: "Protože tam je krb!"
Logické, že jo.
Stejnak sem koupila dárek jenom pro Ivanu (sestřenice) a Ivetu (dvojče od Ivany) a mojí pravé mamce sem poslala pohled s přáním hezkých vánoc. Musela sem se však hodně ovládat, aby to nevyznělo ironicky. Těžko říct, proč jsem jí ho potom posílala. Možná chci, aby na nás, její děti, přece jenom nezapomněla.
Taky sem si stihla spočítat, komu všemu kupuju dárek. Ale on je to dlouhej seznam.
1. Tatkovi - vůbec nevím, co mu má koupit, jelikož nic nechce!
2. Lopez - té koupim nějaké hoperské gatě a triko.
3. Carmel - ač se to nezdá, té taky. Zbrusu nové oční stíny. Růžové, jak jinak.
4. Lindě - pro tu už mám vyhlídnuté růžovo-bílé triko. (Ona s Carmel sou pro mě zhruba na stejný úrovni, takže abyste si nemysleli, že některý z nich nadržuju, nebo tak něco)
5. Martinovi -nejradši bych se na něj vysrala, ale co už… aspon mu koupim malé bezcenné autíčko.
6. Kuba, Honza - mám je na stejný příčce, bo sou to dvojčata. Kopim jim asik skejt, nebo něco podobného.
7. Aničce - té možná něco s hipies… (děsně jim fandí, ale TICHO!)
8. Margareth - či já vim co té… nějaký oblečení asi…
9. Joan - Svícen. O ten už si předem řekla.
10. Terce - boty z Adidasu - tež si o ně řekla. Jsou hezký, takový světle modrý.
11. Tomášovi - strejda, brácha od tatky, tomu nějaký Ferrari (samozřejmě hračkovní) toho vždycky potěší.
12. Ivana, Iveta - dvojčata, sestřenice, dcery od… No, Lopez má segru - Ditu, a to sou její dcery. Pro ty mám něco jako skákací míček, přívěšek na krk, a skřínku, kerou nikdo neotevře, v jednom.
13. Grepovi - (učitel na tělas) připadá vám zvláštní, že kupuju dárek i jemu? Mě ne, bo je hrozně moc fajn a už sme spolu prokecali dlouhý, nudný přestávky (občas) i na icq. Tomu koupim… hm… UŽ TO MÁM!!! NOVOU MYŠ!!! Stejnak řikal, že tu svoju starou, už má úplně poničenou, tak mu koupim novou.
14. Scitchové - Někdy je otravná, ale jinak fajn a moje třídní, navíc si chcu u ní vyžehlit ty plakáty a schody. Nejspíš ji koupim… hm… těžký…NOVEJ PLAKÁT! Tý jo, já sem dobrá…Nějakej, kterej je hrozný. Takže od Abby, jestli se ještě prodává.

To už je snad všechno… stejně mi bude trvat, než to všecko nakoupim. Starost, že na to nebudu mít prachy fakt nemam, jelikož mám svůj vlastní účet na kterým je přes 6 litrů a navíc fotr nám dává 2 litry každej rok. To je celkem slušnej obnos ne?

Ale co mi docela vrtalo hlavou, byl ten kluk, co mi dal tu básničku. Lépe řečeno, vrtalo mi hlavou, proč mě předtím chytil za ruku a zeptal se na tak dementní otázku, jestli jako bydlim v tom domě, ze kterého sem před minutou vyšla…Musela sem nad ním přemýšlet i zpáteční cestu na motorce, která se nezdála být až tak děsná, jak minule i přesto, že sme jely skoro ve tmě, skoro sme dostaly smyk , a skoro se nabouraly, (ono se není čemu divit, když byla mlha a téměř vánice. K tomu ta tma…) ale to všecko je jen skoro, takže to je v klidu. Nicméně je zázrak, že jsme to vůbec přežily, (čehož se hodlá týkat i můj pobyt na chatě) ještě že Lopez umí tak dobře řídit.




Nemocnááááááááááá

17. června 2009 v 8:32 | Mu~he.he |  Na vypsání...
No jo, ta nuda doma při nemoci sice není nelepší, ale i tak sem ráda, že netrpim spolu se zbytkem třídy ve škole a neposlouchám tlachání naší otravné matikářky, která je na matice TĚŽCE ZÁVISLÁ. Věřte mi - není to nejlepší kombinace...
Právě proto, že sem nemocná se nemůžu vymlouvat, že sem neměla čas vám tu písnout. Přiznam se čestně a bez mučení, že sem se na vás vykašlala. I když ...nevěřim, že na tenhle blog chodí tolik lidí, že by to někoho nějak zvlášt mrzelo. Ale ted k věci.Sem nemocná od pondělka oficiálně. Mam skoro zápal plic (nezávidte xD :D) a beru antibiotika a prášky na kašel. No ale ted už k tomu zajímavému. Rozhodla jsem se, že tu teda napíšu něco, co sem dostala. Máš radost, Sasy? :D
  1. Kytara od mamky a tatky mě naprosto potěšila hlavně proto, že sem si jí přála snad celou věčnost a ted na své 16 narozeniny sem jí konečně dostala :D už umim tři akordy, heč xD
  2. prachy... nj co k tomu dodat :D pět stovek od babičky a dědy vždycky potěší :D
  3. spoooustu blbostí - šampon, barva na vlasy, čokoláda, skleněný hrnek (od mojí sedmiletý segry, která se přímo překonává v osobitosti dárku)
  4. hm... už asi nic... jenom sme ještě se segrama dostaly k opožděnému Dnu Dětí každá stovku a balíček sladkostí.
  5. the end :D možná pozdědi naškráb nějakou story, ale ted se na to vyfkláknu tak čest!

Řetězák

17. června 2009 v 7:51 | Mu~he.he |  Blbosti
Toto prasátko chce do kasičky alespon 15 Kč
jeden podpis mu dá 1 kč.. prosííím podepiš se

2.Kiss Kate
3.Ajuntqua!
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.



Nesnasim kasel a mam NAROZKY!!!!!

11. června 2009 v 17:52 | Mu~he.he |  Na vypsání...
Fakt. Je desnej. A navic... tento den, datum > 11.6 je zapsan jakodatum mych, mamcinych a jeste od hodne jinych lidi, jako den jejich narozenin.
Zatim sem dostala darek jen od kamosky |tyrkysovou celenku a tri naramky ve stejne barve :}|, bo to slavime az tuto nedeli spolecke s mamkou.
Takze timto dnem mam 16 let :D no a jeste sem dostala spousty gratulaci ze tridy, diky bonbonum, ktere sem koupila v hrusce :D

Hlasnete pls :]

10. června 2009 v 21:25 | Mu~he.he |  Blbosti
no jo... takze tu oki? :] prosiiim jestli se vam muj blog aspon trosililinku libi, v coz doufam, proc byste jinak byly moje sb ne, takze click O:-}


Tohle si dej na blog:

Diplomy

10. června 2009 v 11:59 | Mu~he.he |  Blbosti
tenheten je fakt zvlasti... od wladky





V Deravém Kotli a ve vlaku

7. června 2009 v 19:37 | Mu~he.he |  Zamilovaný příběh
... pred nejakym hotelem.
"Eh? Co to jako je?" cumela na to segra s otevrenou pusou.
"Tohle segra, " ukazala jsem na hotel, "je hotel! Vítej v moderné době a né pravěké, kde se lidé musí živit kořínky."
"Echm, echm. Ale ja se neptala na tohle, ale... kde to sme?" rozhlizela se Karelie.
"Vim ja?" pokracila jsem rameny. "A nemas to jedno? Mas, tak dem." rekla jsem a nekompromisne ji tahla ke dverim.
"Echm, madame, peut-on s'il vous plaît obtenir une chambre?" vyhrkla jsem na tu recepcni. Ta byla kapku prekpapena cizim jazykem, ale hned odpovedela.
"Bien sur, a deux pieces?"
"Oui." a dala nam klic s cislem 25. A tak jsme hledaly a hledaly, az jsme nasly pokoj s cislem 25 v druhem patre na opacne strane, nez jsme ho hledaly na poprve. No, to je jedno.
"Sakra, uz jsem si zacinala myslet, ze to snad nenajdeme." narikala segra a padla na manzelskou postel.
"Spím u okna!" hlásila jsem.
"Klidně!" souhlasila segra. A proto že už bylo dost pozdě, tak jsme se umyly, převklíkly a šly spát. Teda segra, já si ještě poslouchala mp3 a divala se z okna na tu krásnou, temnou, noční ulici, zalitou jen měsíčním světlem a krásnými lampami a .... BATERKOU? Vytřeštila sem oči na toho debile, kterej byl tak nevychovanej a rušil dokonalou krásu Londýnské uličky. (Aspon sem teda hádala, že sme v Londýně.)
Křikla jsem na něho at to vypne. On na mě jenom vnechápavě vykulil oči. No dobrá...Já neovládám angličtinu a on zas francouzštinu. Zkusila sem na něho křiknout shut-up. Byla jsem si jistá, že to znamená něco jako přestan, ale jeho výbuch smíchu mě donutil se nad tím zamyslet. Zařval na mě něco jako "You are crazy? I´m not speaking now!" Ale pak ho ten kámoš dloubl loktem a všeci zmizli. Bylo jich pět. Tak sem šla taky radši spát, než si utrhnu svoji neangličtinou další trapas.

A ráno jsem se opět vzbudila do přijemného deštíku. Sorry, do PŘIJEMNÉHO!!! deštíku a jako náhodou, na mě celou noc pršelo, bo sem sakra spala u okna. Proč! Padila jsem do koupelny. "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ" a vřískla jsem jakmile jsem se uviděla. Teda, moji strašnou-nou-nou napodobeninu. A musím podotknout, že bych tak strašný zážitk nikomu nepřála.
"Buch!" To
nic, to jenom segra spadla šokem s postele... Jako šokem s toho mého vřísknutí, aby bylo jasno. "Ty ségra, proč tak ječíš?" volala na mě Karelie z podlahy. Honem jsem přiběhla do ložnice.
"Co jsi říkala?" dělala jsem, že jí neslyšim, se hned dozvíte proč... "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!" zařvala segra.
"Proto!" zazubila jsem se a odběhla zpátky, kde jsem se hodlala zkulturnit. No, jenom doufám, že z toho segra nebude mít psychické následky. Minule, před pěti lety se ještě dva měsíce budila ze spaní a hulákala: MIMOZEMŠTAN POMOC, NESTVŮRA MĚ CHCE SEŽRAT!!! ÁÁÁÁÁ!! ... ještě že už máme pokojíky odělené, bo to bylo děsný. Tři noci jsem se kvůli ní, vůbec nevyspala.
Ale co uz.
Jak se patri na spravne francouzsky, tak jsme se elegantne vymodily a sly na snidani. No, na segru hooodne moc elegantne. Mozna jste si uz vsimli, ale moje segra nepatri mezi elegantni francouzsky a nasi modu taky nesnasi, a i kdyz ji ma skoro cely satnik, tak, jak rikala: "Nebudu se ztrapnovat nosenim tech trapackejch hadru." A ja nechapavej oblicej. No a tak si oblikla neco, co je na ni az MOC elegantni. Bile tricko a bilou kratkou sukni. Doma by si to nikdy nevzala rika, ze se s tim u kamosu nebude ukazovat, bo by se ji rehtali jeste rok. Se nedivim, protoze ta parta jejich kamosu, jsou sfetovani motorkari a kdo nema tetovani, toho do ty party pry neberou. Takze je mi zahadou, jak se tam dostala segra... *tajemny-usmev*
Ja si vzala bledemodre saticky.

U snidane jsme si kecaly o "zajimavych" vecech, jako vzdycky. Ale vlastne ne, tentokrat to bylo doopravdy zajimave. Aspon by teda bylo, kdybych si o tom vcera nekecala s tatkou. Ovsem po tematu, "jak to ukutime s reci" , jsme presly na tema, jak se dostaneme na vlak.
"No? Segra, tak neco vymysli!"
"Proč já?! TY jseš starší!"
"Ale ty máš dobre nápady!"
"No tak jo... "souhlasila jsem nakonec. Prej dobre napady.. ja na tom s myslenim nejsem nejlíp...Ale stejne sem na tom lip, nez segra. Ta by se radsi zabila, nez aby mela neco normalniho vymyslet. Přemýšlela jsem, co by asi tak vymyslela babička. Ta byla v Havraspáru a měla naprosto perfektní hlavu. Jako na myšlení, né symetricky. Sakra, ale ... co bych tak mohla....už to mám!
"Prostě se zeptáme!" řekla jsem po strašné psychické námaze. Segra vypadala malinko zklamaně. Nejspíš doufala, že vymyslím něco víc geniálnějšího.
"Jasně, a KOHO ASI?!" tukala si segra na čelo a opřela se s rukama na prsou.
"Či já vim, asi nějakejch kouzelníků!"
"Jakých! Ségra jsme poprvé v Anglii, nikoho tu neznáme a ty se chceš zeptat já nevim koho na cestu?!" vybuchla segra nervně. Proč nám tatka nedal mapu!!!
"No, hele, ale ty máš furt ještě ten svůj mobil, ne?"
"JO, jasně." souhlasila segra.
"NO a tatka pokud vim, taky jeden má. Chtěl si ho koupit, aby ti dokázal, že umí být moderní!" "NO, to sice jo, ale tatka se s ním nikdy nenaučil zacházet!"
"Ale je to naše poslední naděje, VOLEJ!" přikázala jsem a segra už ho vytahovala z kapsy. Nechápu, proč si ten krám sebou tahá. Jako, mohly sme poslat sovu, že, ale vzhledem k tomu, že by ta od tatky nejspíš nedorazila ještě dneska, je to docela risk.
"Tati! Ahoj!" Vypískla segra dost nahlas.
"Hele, tati, my nevíme, jak se dostat na vlak! CO? Aha... No jasně, ale jak si asi myslíš, že se na to nastupiště kdovíkolik dostaneme?! Cože? V Děravém kotli? Seš si jistej? Hm...když já nevim... ..... Jasně, vypadá to tu kapku ošuntěle, ale to ještě neznámená, že... ŽE SI NÁS SEM POSLAL? Takže TOHLE je ten deravý kotel?.... Aha...no jasně, díky. No, tak tatka teda vyřizuje, že se mame zeptat tady, jelikož to je plny kouzelniku."
"Hm... aha..." pritakala jsem a rozhlidla se. PROČ jsem se driv nerozhlidla? Mohlo my bejt jasny, ze nas tatka nepošle k mudlum. Ach... ja debil...No nic. Šly jsme se ho teda ze segrou zeptat. "Prosím vás, nevíte, kde tady najdeme vlak, mířící do Kouzelnické školy?" zeptala jsem se ho francouzsky, jelikož anglicky by mi asi rozumněl ještě MÍN. Nechapavě se na mě zamračil a potom zavolal tu recepční, se kterou jsem mluvila předtím. Takže jsem se jí zeptala ještě jednou, než jsem z ní nakonec vydolovala, že vlak odjíždí z nástupiště 9 a 3/4. Chvilku jsme si tak kecaly a nakonec jsem zjistila nejen, jak se na to divné nástupiště dostat, ale i dokonce kde to je a ještě sme k tomu dostaly cennou radu, že bychom si měly před vstupem do vlaku koupit knížky. Zařídily jsme se podle nich. Nejdřív jsme si šly koupit lístky abychom věděly, kolik máme času na kupování a kupodivu moc ne.
Vlastně HODNĚ málo, protože ted je...10:02...
"Měly bychom si pohnout, jestli to chcem stihnout a já teda URČITĚ CHCI!" podotkla jsem.
"No jo, tak se přemístíme..." zvolala otráveně segra. Neměla přemístování ráda, i když nechápu proč. Co já bych za to dala... jenže je mi teprve patnáct, kdežto segře už 16 a 5 měsíců a ve Francii jsou kouzelníci dospělý od 16.
"Sakra, segra... ještě půl roku!" zaúpěla jsem.
"Achjo..." povzdechla si segra a obě sme se rozeběhly k tomu kotli a jím do Příčné ulice. Všude jsme zběsile lítaly a snažily se po prodejcích vykoumat, které pomůcky a knížky máme mít do pátého a sedmého ročníku. Proč jen nejsme stejně staré...
"Je 10:51! Už tam nestihneme doběhnout!" zakřičela jem na segru udýchaně, která běžela přede mnou. No jo, kondička je kondička. Karelie se zastavila, počkala, až za ní doběhnu a potom řekla. "Já vím, myslela jsem na to." vytáhla z kapsy svou zmenšenou motorku, zamířila na ní hůlkou, zamumlala pár kouzel a motorka stála na dlažebné podlaze Příčné ulice.
"Ne segra, to NE!" zamumlala jsem vyděšeně s očima přilepenýma na motorce.
"Neblázni a pojd!" přemlouvala mě.
"Ne, Karelie. Už jsem ti řekla, že na TO už nikdy nesednu!" řekla jsem rozhodně hlavou. Segra se akorát zasmála.
"No aspon vidíš, že se nemá říkat 'nikdy'." zavrtěla jsem hlavou.
"No tak. Chceš to stihout, nebo NE?!" prohlásila nekompromisně.
"Čas nám utíká! Je 10:55. Farej, nebo to nestihnem ani na te motorce." neochotně jsem si vzala helmu a sedla si na motorku. Segra změnšila naše zavazadla a už jsme jely...

A jely jsme docela šíleně... Nakonec jsme to stihly jen tak tak. Bleskově jsme proběhly zdí (ani jsem se nestačila bát), daly lístky řidičovi a nastoupily do pufající lokomotivi. O sekundu pozdeji už lokomotiva vyrazila z nástupiště.
"Já tatku zabiju!" nadávala segra, když jsme hledaly volné kupé.
"Takhle nás vystresovat! Jakoby nestačilo, že jsme se ani nemohly rozloučit s kámošema! Všecko říká na poslední chvíli. Ale já si to s ním o vánocích vyřídím..." mnula si segra pomstychtivě ruce. "Ehm segra... něco mi říka, že na vánoce domu nepojedeme." dodala jsem. Vrhla po mě vražedný pohled.
"A kdo říkal, že pojedu! Já se PŘEMÍSTÍM!"
"No jasně... jestli ti to tatka dovolí..." zamumlala jsem neslyšitelně. Aspon jsem si teda myslela, že neslyšitelně.
"Co říkáš?" vyjela na mě segra.
"Eeeeh NIC!" vyjekla jsem šokovaně. Naštěstí se s tím spokojila. Uf... segra je dost nebezpečná, když je naštvaná. A jelikož já ještě nemůžu kouzlit a ona jo, bylo by ode mě hodně nezodpovědné ji vytáčet...
"SAKRA! NIKDE NENÍ ŽÁDNÉ VOLNÉ KUPÉ! DO PRČIC!" zanadávala si segra, když jsme prošly celý vlak.

A tak jsme šly na začatek vlaku, kde byl kus pohodlného koberce, tak jsem si tam prostě sedli, v mém případě a v případě Karelie, která se tam rozvalila jako prase v žitě a vytáhla si notebook, na kterém hrala nějaké střílecí hry, ani není co dodávat, jelikož to mluvilo samo za sebe. Zvlášť to, když zběsile bušila do klávesnice a vydávala zvuky, jako: "Jo, DO TOHO! Sakra... KRETÉNE! Achjo... no tak! JED, ja ti VĚŘIM!" apod... Já si vytáhla knížku a začetla si do ní.

'A navždy si budou pamatovat smutek Julie a žal Romeův.' ach... to je tak smutné...opřela jsem se o stěnu vlaku a zasnila se.
"JOOOOOOOOO!!!!!!" "ÁÁÁÁÁ!" lekla jsem se tak strašně, až jsem nadskočila.
"Sakra, segra! CO KUTIŠ?!" zeptala jsem se jí podrážděně a mnula si bouli na hlavě.
"JOOO, JO JO... JOOOOOO!!!!"
"Do piče, NECH TOHO!" zaječela jsem na ní. Otočila se na mě, podívala se jak na debila a řekla. "Co šílíš?" řekla úplně v klídku, jako by se nechumelilo. No, NEZABILI BYSTE JI?! Já jsem se na ní skoro vrhla a seru na to, že může kouzlit a já ne! V POHODĚ (!) jí zabiju, uškrtim, uvařim BEZ hůlky!
Vrhla jsem se na ní. Držela jsem jí za límec triřka a cloumala s ní, at konečně přestane hulákat, když v tom někdo otevřel dveře. (Jo, zavřela jsem si. Se divíte? Poslouchat navíc k segřinému hulákání ještě i zvuky z ostatních kupé, kterí měli to štěstí, že urvali sedačku? Ani NÁHODOU!) "Eh... čaou holky!" pozdravil tne nový příchozí celkem zaražena kulil na nás nejistě oči. Nooo, ani se mu nedivim. Chtít jít za řidičem a přitom uvidět 2 debilky, jak se zuřivě perou není moc normální. Obě jsme se na něj čuměly. "Sry, sem nevěděl, že tu někdo je..." a se na nás zářivě zazubil při představě, že má někdo 'kupé' na chodbě před kabinou řidiče. "Si ze mě děláš prdel?" zeptala jsem se ho na rovinu a pustila Kareliin límec. "Né, proč?" vypadal ten kluk překvapeně. "Že si z nás děláš neomaleně srandu! Co já bych za to dala, kdybych se mohla válet ve vlastním kupé, místo na tvrdé podlaze! Ještěže tu maj koberec." stěžovala jsem si. Klučina se tajemně usmál. "Nooo, tvoje vlastní to nebude, ale můžete jít s kámoškou" kývl na Kareelii, která koukála z jednoho na druhého, jak vyoraná myš. "k nám do kupé! Vsadím se, že klukům to vadit nebude." znovu se na mě zazubil. "Kámošku?" rozesmála jsem se. Mimochodem to řekla segra, děsně nechápavým hlasem, že už to snad víc nejde. I když u ní je všecko možné. "Jo, kámošku." přikývl a vypadal na chviličku malinko zmateně. "To nic. Jen segra má další ze svých záchvatů nechápavosti." chytla jsem ho kolem ramen."Ale v pohodě. Přijímam tvojí nabídku. Teda, jestli máš ty a tvojí kámoši dobré uši?" zeptala jsem se ho pro jistotu, jestli by jejich ušní bubínky zvládli Kareliiny vřískací projevy. "Cože?" zamračil se na mě nechápavě. "Nic, nic." radši jsem to nechala být. Pomohl nám vzít kufry a chtěl pomoct i se segřiným notebookem, ale to neměl dělat. Sotva ho vzal do ruky, segra mu ho okamžitě vytrhla a zařvala na něho, at se ho už NIKDY nedotýká. Ten chudák polekaně odskočil a tázavě se na mě zamračil. " Neber si to osobně, je na něj vysazená..." pošeptala jsem mu do ucha. "... pochop, kdyby se něco stalo jejím hrám, NEPŘEŽIJE to." "Aha..." zamumlal na důkaz, že to chápe a já bych se klidně vsadila, že už se jejího notebooku nedotkne ani třímetrovou tyčí. Já s tím klukem sme se dřeli s kuframa a segra si tiskla k hrudi opatrne jen svuj notebook. jakmile jsme byli v jejich kupé,které bylo mimochodem ažna druhém konci vlaku, odhodila jsem kufry, jako kdyby to byla jedna velká kufrová bomba a zadýchaně si sedla. Segra už samozřejmě sěděla a mačkala shift a mezerník podle toho, jestli chtěla přidat rychlost, nebo střílet. Za to chalan nejenže kufry jemně pomalu, pomaloučku, položil na podlahu, jako kdyby byly ze SKLA, (což rozhodně nebyly. Spíš bych tvrdila, že jsou z protihořlavýho, kouzlu odolnýho, vodě odolnýho, nárazu ododlné a prostě ze VŠEHOODOLNÉHO materiálu, protože tatka zná mě a já zase jeho a kdyby se kterýkoliv kus mého oblečení nějak, JAKKOLIV poškodil, ponese výrobce těžké následky.) tak je i dokonce dal nahoru, do zavazadlového prostoru. 'Ten má snad svaly z ocele!' čučela jsem se na něho jako na boha a představovala si, jak je má asi velké. Doslova jsem ho hltala pohledem a s otevřenou pusou slintala, jako nikdz předtím. Bohužel si toho pohledu všiml, jakmile se na mě obrátil a já jsem se nestačila zorintovat (to víte když si představujete, jak má asi velkýho ptáka, jde to těžko. Ale né, sranda, nejsem takej úchyl. ... Nebo jo?) "Co je?" zeptal se mě pobaveně. "Eeeeeeeee...." zpanikařila se. Ale k mému nekonečnému ( tak dobře, asi ne) štěstí, někdo otevřel dveře, další kluk, na kterého jsem se mohla kochat pohledem, takže jsem byla ušetřena od odpovědi. Ten borec s grácii vstoupil do dveří a hned se zeptal, kdo jako sem. Ted byl s rudnutím na řadě Svalouš, protože sme se nestihli ani představit. "No... tohle je..." z hlavy se mu až kouřilo, jak se snažil vymyslet něco, co by ho yzachránilood toho trapasu a prosil mě očima at mu řeknu jméno. Já jsem ho nechala chvilku potrápit, než jsem řekla... "Lilian." usmála jsem se na něho a ona mi to s hlasitým "UF" oplatil. Ten novej taky. "Já jsem Sirius Black." věnoval mi zařivý úsměv. Já mu jeho zářivost oplatila. (At žije Lanza bíílááá...) "Těší mě, tohle je" ukázala jsem na Karelii a chtěl jí představit, ale ta zase začala ječet v ten nejnevhodnější okamžik, až jsem leknutím nadskočila. Zase. "JOOOOOOOO!" "Můžeš toho ječení, sakra NECHAT!" "Ne nemůžu a vůbec neotravuj! Vidíš, že sem už v DESÁTÉM KOLE!" "Fascinující, ale co kdybys toho aspon na chvilku nechala? Chci tě nekomu představit." ucedila jsem podrážděně. "To je v pohodě." Začal se tlemit ten černovlasej. Jméno už jsem zapomněla, vinou mé strašně krátké paměti a šoku z Kareliiných výkřiků. (nemějte žádné úchylné představz, nebot VELKÁ SESTRA VÁS VIDÍÍÍ!) "No jo, a kde máte toho třetího, případně další?" zeptala jsem se zvědavě, že se budu moct kochat pohledem na dalšího křena. "Ty určitě myslíš Jimmýčka...Toho se jen tak nedočkáš, ten projevuje lásku Evansce!" řehtal se jak hovado ten černovlasej. "Siri, nech toho!" okřikl ho neznámej. "Si jeho otec?" vložila jsem se do toho. Neznámej Svalouš začal mírně zrudnul. Nejspíš, kdyby mu to řekl jeho kámoš, tak ho v klidu pošle někam, ale holky, který se jaksi zapomněl představit, je to asi jinak.

Zařazování a Čudný jazyk> four episode

6. června 2009 v 17:36 | Mu~he.he |  Frajlové a Frajerky
Dosli az do Velke sine, kde je Brumbal odvedl za Kriklanem. A jak se s nim tak vybavoval, Hita s Gar a Ou, se zacali bavit po svym.
"Auuuuu" zavyl Gar bolestne na celou sin, ale bylo mu to fuk. Jeste si toho vsimnout, ze. Ale kdyz ma clovek tolik prace s pronasledovanim jednoho malyho spratka, pripada mu obtizne se soustredit i na neco jinyho. Zvlast, kdyz slapl Oudiemu na ocas > coz by ho mimochodem nemrzelo, ani v jeho nejlepsim rozpolozeni, natoz v jeho nejhorsim. Oudie na to ale nedbal a v chuti po pomste,sprintoval svetelnou rychlosti k dvoum peroucim se zivotnim formam.
"AAAAAAAAAAAAA" stacili jeste oba zarvat na posledni chvily jeste pred tim, nez se na ne vrhl mstivy Oudie. Vsimli si ho ovsem pozde. Az v posledni vterine, coz je mimochodem na svetelnou rychlost tak nejmin hodina.
A tyto vsecky udalosti zpusobili, ze se trojice promenla v jednu velkou chlupato /a vlasatou/ kouli, k niz by se pribliz jenom debil, ktery by nechtel, aby jeho oblicej zustal stale jak ma byt, neposvrnen zadnou ryhou zpusobenou kocicich drapu, nebo zubu, nehtu. Ale priznejme si na rovinu a bez muceni, ze u stareho ztrouchnivelého obličeje Albuse Brumbala je to poměrně jedno. Tam by ještě nějaká ta rýha vynikla.
A taky, ze jo. Zkusil je od sebe odehnat hulkou. Zcela zbytecne. Sice od sebe na chvilku vypadli, ale hned k sobe zase pribehli se prat. A tak sel Albus rozhodne k nim, myslic si, ze je nejaka ta starsi autorita vykoleji a prestanou jeste driv, nez bude muset zasahnout holyma rukama.Ale na ceste k nim si to jaksi rozmyslel a zarval an celou sin svym mohutnym hlasem.
"Okamžite přestante, nebo vas uřknu" cela sín se na neho vyplasene podivala, jenom ti tri docasne ohluchli. Až teda Hitler řekl.
"Sklidni hormon dědo" ted cela sin zatajila dech, co Brumbal an to. Odnekud se ozyval i bezohledný smích. Brumba se nadmul, zrudnul vzteky a začal giganticky ječet.
"Nejsem tu pro legraci!" zařval s plných plic.
Hitler se vymotal z rvačky a přistoupil k Brumbálovi a zcela neomaleně mu řekl.
"To řekni jim! Já jsem jen nezůčastněná osoba." brumbál sena něho překvapeně podíval.
"Chceš mi říct, že si mi ted před chvilkou nic neříkal a vůbec se s těmi zvířaty nerval?"
"No jo, řekl jsem ti, at sklidniš hormon, ale v ádném případě jsem se nerval. Jen namě yautočil jeden vzteklý pes. Měl jsem co dělat, abych sem se mu ubránil." pokýval důležite hlavou směrem k e Gar a Ou. "Ještěže ho zabavila ta kočka, jinak nevím nevím, jak by to dopadlo." frajersky se zazubil. Tím bohužel neplánovaně prozradil, že ještě nosí rovnátka s pikachu.
"Ty nosíš rovnátka?" zeptal se ho překvapený Bumbál.
"Eeeeh, jistě, že ne!" kvikl Hitler spanikařeně a honem so dal ruku před pusu a otočil se k němu zádz, abz si je vyndal.
"Sakra, to mělo být navždy utajeno!" nadáal šeptem hystericky. A zatímco si rval rovnátka s huby nevšiml si, že Garfielda už přestala bitva bavit a ted stál před ním a s výtlemem ho pozoroval. Jakmile si ho všiml, zvedlk němu oči a zubatě se na něho usmál. Rovnátka s Pikachuem vypadli samy.
Garfield je zvedl a vychlamaně natáhl packu nad hlavu, aby si vsichni mohli dukladne prohlednout rovnatka.
"Hele, vzdyt on na tom ma PIKACHU" zarval jeden kluk z Mrzimoru a cela sin zacala rvat smichy. Slzy jim tekly proudem. Dokonce i Brumbal vypadal, ze ho smich uz kazdou chvili premuze a on se prida k tomu zakernemu veseli.
Jediny kdo se nesmal byl Hita a Oudie. Oudie si honil ocas a u Hitlerka... to je jasne. Ten krvave zrudnul a honem cmajznul Garfieldovi rovnatka a strcil si je do kapsy.
Smich pomalu utichl a tak se pravy reditel skoly > Armando Dippet, vydava k Moudremu kloubouku a prinasi ho brumbalovi, aby uz konecne zaradil nove studenty. Brumbal kyva a bere si do ruky pergamen s naskrabanymi jmeny. Je to dokonce tak naskrabane, ze to skoro neprecte.
"Alonso hm..." chvilku premysli " Montoya" vyvolany chlapec prijde sebevedome k zidlicce a hned si polohlasne stezuje.
"Sakra, to tu nemohli dat kreslo? Je to strasne tvrde a navic se nemuzu oprit. No jo, jeste mi davej na hlavu ten posahany klouobuk, abych nic nevidel, no super. A ... FUJ jeste tak desne smrdi" honem si chytne nos. " To sem vam nerikal, ze sem alergicky na prach? a co tu tak vubec sedim, to tu prosedim diru nez se konecne rozhodnete, kam me zaradite ne, si tu muzu dat rovnou KAFE." mumlal si dal a nejspis by takhle promumlal cely svuj zivot, kdyby mudo ucha nenaznel klobouk.
"Sakra bud ticho. Boli me hlava z tebe." umlcel ho klobouk. "Tak... kam te dame? Asi pujdes do Nebelviru, jelikoz jsi totalne blby, liny a stezujici. Do Zmijozelu se nehodis, nebot jses na vztek moc liny. Kdyby te nejaky debil naverboval do cernokneznicke armady tak by jsi si stezoval, ze barva tveho obleku se ti nelibi, ze se ti nic nechce a ze to jsou to magori stoleti, protoze jim nevadi, ze jim tece jen studena voda..." dokoncil klobouk svuj proslov a chtel zarvat jmeno koleje, ale Montoya zase zacal mlit. "Ani slusny personal tu nemaji...No co je tohleto za debilni skolu. By me zajimalo, co tu zerou, beztak tu maj same bliajzi a ..." klobouk uiz to nemohl poslouchat a tak zarval. "NEBELVIR" chlapec se neochotne prihnal ke stolu, kde vsichni tleskali.
Brumbal precetl dalsi jmeno ze sveho obsahleho seznamu.
"Mates von Garfield III" Garfield se hnal prekvapene ke stolicce, protoze netusil, ze se takto jmenuje celym jemenem a uz vubec netusil, ze bude zarazovan.
"Tak te tady mame zase" usmal se klobouk.
"Vsichni tvoji predchudci byli v Nebelviru, jenom jeden z nich se lisil. Matej von Garfield. Byl to velice urozeny kocour, ale skoncil ve Zmijozelu. Jenomze ty, i kdyz delas obcas naschvaly, stejne jses v srdci spravny kocour, jak ma byt. Tak bez do NEBELVIRu"
Garfield seskocil ze stolicky, na kterou se tak problematicky dostaval a pohupovaje svym velkym zadkem v klidu dosel na extra velkou zidli, kterou mu skritci pripravili na jeho pocest priomo doprostred stolu.
Zarazovani pokracovalo.
"Minerva McGonagallova." presla ke stolicce.
"Aaaa... mame tady nadhernou ukazku chytrosti, nebojacnosti a cilevedomosti. Kam bys chtela?"
"Do Nebelviru." odpovedela pevne
"Dobra. At je to tedy, NEBLVIR" zarval klobouk a Minerva se chvatne priritilak Nebelvirskym.
"Rubeus Hagrid"
Maly obr se vydal ke stolicce. Sedl si na ni a stolicka praskla
"Sakra, tos nemohl davat pozor?" zavyl nevericne jeden student. Jak se ted pri sve male vysce dostanu pod kloubouk?" silel. Cela sin se zacala smat. Malicky student se k nim urazene otocil zady, aniz by jakkoliv zcervenal.
Kloubouk se chvilku zamyslel, kam ho zaradit, ale nakonec zarval.
"NEBELVIR" Nebelvirsti zacali tleskat a skritci mu hned prisunuli pevnejsi zidli.
"Adolf Hitler" zarval Brumbal na celou sin. Jmenovany vyskocil na novou stolicku.
"Nazdar" zjasal klobouk.
"Co takove nadseni?" optal si Hita zvedave.
"No toz, to ja tak vzdycky, kdyz mam dobrou naladu. Ale ted uz k veci. Kampak te poslat?"
"No tak to fakt nevim. Ty tu mas rozhodovat a jelikoz moje mamka ani tatka nekouzli vim velke hovno i o tech kolejich.
"Hm... no to je pravda. Ale kdybyses nepral s tou kockou a psem, tak bych zazpival uvodni pisnickuo kolejich."
"No jo, bla bla..." zvedl Hitler otravene oci k vrsku kloubouku.
"Ty, nikdy si nepremyslel o tom, ze by ses nechal poslat do cistirny?" zeptal se Adol klobouku.
"Aha... hm... no jo. Popremyslim o tom. Ale ted uz doopravdy k veci a neodbihej od tematu." Hitler chtel neco namitnout, ale Moudry ho umlcel.
"Dobre. mas odvahu, o tom neni pochyb. Jsi sprostsi nez kdejaci dlazdici a chlupat deka. O tom taky neni pochyb. Chytry... Hm... no, rekl bych, ze jsi spise natvrdly. Mozna, by se k tobe hodil Nebelvir, ale nejsem si jist, jestli bys tam neotravoval svou domyslivosti."
"Tak rozhodni konecne, uz me to nebavi." zavrcel podrazdene.
"Dobra. Myslim, ze to bude Zmijozel." zamracil se klobouk premyslive.
"Hm, no super. Tak to zarvi a ja pudu." zivl zndene.
"No, tak dobra. Nejsem si jist, ale co uz. ZMIJOZEL" Hitler stastne presel k vlazne tleskajicimu stolu. Otocil hlavu a dival se, jak dopadnou dalsi. Malicky student Filius Kratiknot se dostal do Havrasparu. Potom uz to moc nevnimal, jen jeden student upoutal jeho pozornost.
Byl jmenonovany jako "Tom Rojvol Raddle" mel strasne chladne oci, ale to nebylo to, co Hitlera upoutalo. Jeho upoutalo neco docela jineho, jenom akorat nevedel co presne.
Ale jak sedel na stolicce, tak mu to doslo.
"On ma cudny jazyk" vykrikl Hitler a postavil se. OStatni vypiskli kduz si vsimli toho, co mel Hitler na mysli.
"ZMIJOZEL" zajecel kloubouk a student prisel ke stolu a sedl si naprosti me. Divals em se na neho jako na zjeveni a porad mu cumel na hubu. Nedozal sem se smirit s tim, ze v me koleji je nekdo, kdo ma hadi jazyk.
"Co na me tak ziras?" zasycel on, kdyz mu uz bylo nesympaticke me pulhodinove neprtrzite zirani s otevrwenou pusou.
"Eeeh... to nic" zavrtel sem hlavou a obratil pozornost k jidlu. Poras sem po nem ale po ocku pokukoval. Ke konci, jak sme dojidali jsem to uz nevydrzel.
"Jaktoze mas hadi jazyk?" zeptal sem se ho narovinu.
"Vadi ti o snad?" zavrcel na me vyruzne. Ja se tim, nedal odradit.
"Ale na to sem se te neptal. Ptal sem se te, jak je mozne, ze mas taky jazyk?" zeptal sem se ho zamracene a mirne podrazdene. A podrazdenost u me neni nejlepsi znamka pohody, o tom by vam mamka mohla vypravet.
"A co je ti do toho spratku?" vyjel na me.
"Spratku? Sme stejne stari vole." branil jsem se. "A vubec, neodvadej pozornost." zamracil sem, se na neho jeste vic.
Ted uz cela nase kolej sledovala nas "souboj". Hadam, ze ne kvuli tomu debilovi, ale kvuli tomu, ze ja strasne hulakam. Mamka mi rikala, ze neumi mluvit normalne. Jen prej rvu a sem na to pysnej.
"Tak pozor, jesti si myslis, ze si se mnou muzes zahrvat, tak an to zapomen." zasycel na me a jazyk se mu zkroutil a vysel mu skoro cely ven. Chutl jsem mu za nej a poradne ho zkoumal. Ten dement, se vzmohl jenom na: "Eeh?" a zasilhal na svuj vlastni jazyk, jelikoz nemohl mluvit.
Pustil sem ho se slovy: "A ted mi rekni, jak je mozny, ze mas TAKOVEJ jazyk? To prece neni normalni." zeptal jsem s ho, ale pak si uvedomil, ze vlastne nemuze mluvit a pustil jsem jeho jazyk.
Stali jsme oba na nasich zidlich a vrazedne |on| a zkoumave |ja| jsme na sebe hledeli. To uz mela on chytl za tricko.
"Co si to dovolujes" zasycel opet.
"Ja vim, ze chces s nejvetsi nalezitosti pouzit ten svuj cudny jazyk ale myslim si, ze bys nemel porad tak prostivne sycet Ostatni z toho boli hlava." rekl jsem, ale radsi jsem mu to nemel rikat, bo me zacal skrtit.
"A co je mi potom" zasycel mi do uhc a ja zacinal rudnout...

To be continued xD




Drzá Elsie a balík průšvihů Kapitola 3

6. června 2009 v 15:26 | Mu~he.he |  Poezie a povídky
Sasanko, dobre, az to budu zase psat, tak trochu omezim to ostravske nareci aji ji udelam trochu min namyslenou :D ale mam to napsane do ctvrte kapitoly, takze si budes muset jeste chvili pockat.

Být či nebýt? Někdy je lepší nebýt…

Zvláštní…. Opravdu zvláštní…. Asi před deseti minutama sem volala Terce at de ven. První co mi řekla: " Sem s Margi" Pak sem volala Aně. První co mi řekla: "Sem venku s Terkou."
Pak sem total naštvaná volala Joan a první co mi řekla (nebo spíš neřekla): "Chrrrrrrrrr"
Tak sem na ní zařvala a druhé co mi řekla: "Ááááááááááá co je! Já su v letadle, co po mě chceš?!" Echch…Uznejte, že to dokáže nasrat! Joan si v poho jede domů… Já v poho ztratila pro nic za nic půlku kreditu… Ale v kliduuuu….
Ale jinak. Šla jsem domů, nic netušíc…Otevřela sem dveře, ještě pořád nic netušíc a najednou: " Jdi do pokoje, máš zaracha, co si jako myslíš, že mě kvůli tobě budou učitelky rušit s jednání, víš, jaký jsem si udělal trapas! A to jenom kvůli tobě!!!"
Takže repete: "Echch…" Trošku zvláštní odpověď… A jak se ukázalo ani ne účinná, jelikož tatka si jí ani nevšiml. Neřikám, že mi to vadí. Jenom…. Vy když jste naštvaný tak ste naštvaný ne? Nejdete jen tak pro nic za nic někoho seřvat jak psa, abyste se na to pak vykašlali ne? A přesně to udělal můj tata. Jakmile ukončil svůj uřvaný proslov ( a nezapomněl mě poprskat od hlavy až k patě), otočil se na Lopez stojící těsně za ní a začal jí šeptat nějaké cukrkandlové výrazy, a pak jí začal líbat. Nechutný… Fakt… Mohly mě upozornit, že hodlají u nás doma propagovat sexuální harašení, a já bych odešla ještě dřív, než by to dořekli. Nebo spíš zdrhla. No… rozhodně by to bylo lepší než tohle. Chvilku po mě přišel Kubin s Honzou. V poho mě pozdravili a vešli do obýváku, ale jak je uviděli, začali se šíleně řehonit. Fakt, také výtlemy ste snad ještě neviděli! My s Ančou máme furt nějaký výtlemy, ale tohle bylo moc. To nebyl obyčejném výtlem. Že něco uvidíte, začnete se řehtat až vás s toho bolí břicho, pak si utřete slzy smíchu a je to. To je prostě nuda. To ne. Oni předtím seděli, jak je uviděli tak si stoupli a vykuleně s pusou dokořán se na sebe podívali. A už to jelo… Nejdřív spadl Kubin s šíleně vychlastaným smíchem a na něho se složil Honza se smíchem kvákající postižený kachny.
Do tohohle divadélku přišla Carmel s Lindou. Dokážete si snad představit, jak se tvářily. Jestli ne, tak vám shrnu tu situaci. V pohodě si přišly domů bavící se o nějakých nedůležitých blbostech jako vždycky, a tam uviděli : líbající se rodiče, o kousek dál Kubina, kerej už z vyčerpání s toho šíleného smíchu ála vychlastaném motor, ležel na zemi a na něm neladně klečící Honza se smíchem kvákající postižený kachny. A nesmíme zapomínat na mojí maličkost, která tam jen tak stála a čuměla a neměla tu vůli odtrhnout oči od prostředí jako z blázince.
No holky se rychle pakovaly nahoru. Já se přemohla a hodila si do pokoje jenom batoh, vzala si prachy a řikala, že si půjdu koupit něco Nového a Hezkého, když už všecky mý kámoši sou v lihu a všecky moje kámošky spolu.
Ale překvapila mě Joan se svým telefonátem ve kterém mi sdělila, že právě dorazila, a že
půjde milostivě ven, ale musim pro ni přijít a překecat její rodiče. Pro mě nou problem.

Cestou sem potkala toho kluka co mě odhalil na pouti a prej také: " Hey to si ty! Rozjedem to bejby?" a sám se uchichtl nad svým vlastním nemístným vtipem. Já se na něho podívala jak ne debila a zašklebila se. (Nemysete si, že by mě snad naštval ten nemístný humor a vtípky na účet ostatních, když je provozuju furt, ale spíš mě překvapil s tím návrhem. Takže já debil, sem si dvě sekundy myslela, že to myslí vážně.) V tu ránu se začal šíleně tlemit. Já sem to přešla jen s lehkým pousmátím. Tohle, mi k smíchu fakt nepřišlo.
"Kampak kráčíš?" Zeptal se mě a pokusil se o milý ton i úsměv.
"Nemusíš se námahat, jdu k Joan."
"Můžu jít s tebou?"
"Když myslíš, že překecáš Joaniny rodiče a nevybuchneš vzteky - proč ne." Jeho přikývnutí mi nazančilo, že v tom nevidí žádný problém.Vlastně se mi pomoc hodila. Bylo fajn mít sebou nějakou poslilu v záloze, kdyby náhodou moje finty selhaly.

Ale bylo to zbytečné. Joanini rodiče byli neoblomí. Vůbec nereagovali na naše protesty a opakovali pořád dokola ten samý argument, že: "Joan si musí vybalit." Nejspíš jim unikl tak malicherný detail, že už si dávno vybalila. Když jim to Joan řekla naštvali se a řekli: "Prostě nepůjdeš nikam!"
Právě ted sme seděli na chodbě a vymýšleli co ještě se dá zkusit.
"Pořád tu je možnost náhlého úniku."
"Jo… ale…! Bránila se Joan trochu zaškočená.
"Žádné ale! Popadni bundu a farej!" Přidal se ke mně i kluk s poutě.
"Víš co, sme v přízemím, takže řekni, že se deš učit, pust cedlo, zamkni za sebou a zdrhej."
"Dobrem plán, ale co boty!"
"To ser, nějak vykutíme …"
"Jak?"
"To nech na nás…"
"Ok, takže za půl hodiny venku" ušklíbla se a šla.
"JAK to vykutíme?"Kulil na mě nechápavě oči.
"Já nevim, na něco přídem…"
"Jasně…To jí rovnou napiš, at si vezme papuče a 3 světry"
"Neblázni, taková zima tam ještě není. Ale napsat jí to můžu, to je fakt."
"Víš co… nechceš na to kašlat?"
"Proč?Myslíš, že to blbě dopadne? Ani si nevšimnou, že je pryč!"
"To dost pochybuju…"
"Nebud takovej pesimista! Na té pouti ses teda jevil úplně jinak."
"A ty si o dost střelenější než na pouti."
"O co ti jde?"
"O to, že jí jenom přiděláš problémy."
"Hele, klidni hormon, jo! Joan není žádná vytřepaná nicka bez názoru. Řekla by, kdyby se jí do toho nechtělo, nebo to považovala za moc praštěnej nápad…"
"A ty to bez ní nevíš?"
"Zas tak praštěnej nápad to není. Už jsme s holkama udělaly mnohem horší věci.."
"A měly s toho miliony průšvihů, že?"
"Jo, ale taky miliony zážitků! Ty asi patřích do skupiny těch, keří se jenom drží stranou, nedělají nic špatného a poučujou ostatní! Já jsem prostě jiná, jasný?!" Byla sem vážně hodně naštvaná. Hádat se s klukem, kterého neznám a ještě takhle zuřivě.
"Fajn, já taky nejsem nějakej hodnej hošánek, ale to co dělám, si dobře uvědomuju. Občas se vychýlim s cesty, ale vždycky vim, kde jsou meze, a jak se zdá, ty to nevíš!"
"Jaké meze, co to tu meleš! Každý má meze jaký si určí! Když mu něco připadá moc, už to prostě nedělá! Fajn, tak sem trochu víc komplikovanější a dost bláznim a sem dost hodně střelená, to uznávám i to, že mám ty hranice posunutý někam jinam než ty, ale tobě je po tom houby! Znáš mě den a už poučuješ! Takhle si moc přátel nezískáš!"
"Tak to se pleteš holka, meze nemáš podle sebe, možná ty svoje jo, ale jinak! Ty asi nevíš, kdy přestat, že? Kdy už je toho moc a kdybys s toho mohla mít fakt velkej průšvih!"
"Počkej, ale ted není na hádky ČAS!!!"
"Ale jo no, sakra! My sme úplně zapomněli na Joan!!!"
"Dělej, FARÁME!!!"


Bylo to v hajzlu… doslova. Bože! Jak já ho nenávidíím!!!!!! Achjo…proč musim mít vždycky takovou smůlu?! Nevysvětlitelné prostě…
"Elsie!! Co tu sedíš, jako by ti uletěly mouchy?"
"Ted bych radši aby uletěl Martin…"
"Co ti udělal tak hrozného?" Tatka byl ze mě totálně vychlamaný. Jako chápete to? Taková bezohlednost! Možná proto, že já moc často nemívám náladu jako by mi uletěly mouchy. (Nevíte, proč se říká mouchy? Proč se třeba neřiká, že mi zdrhly krysy, nebo oddusali sloni?...) Vlastně je to skoro zázrak, ale mě ted přišlo naprosto bezohledný se smát v mojí přítomnosti, nebo doslechu mého ucha.
"No?" Tatka byl neoblomý…
"BRÁCHA MI ZEBRAL MP3 A HODIL JÍ DO HAJZLU!!!!!!!!" Nevydržela sem to a začala na něho neštastně ječet. O to víc mě pak vytočilo když řekl: "A to seš kvůli tomu tak naštvaná? A říká se sebral a záchod ne hajzl", jako by mě to zajímalo.
"Kdyby za sebou aspoň zapomněl spláchnout…"
"Aha tak to jo! On za sebou ještě spláchl jo? Taký důkladný!"
"Ty si úplně bezohledný! Smát se v mojí přítomnosti po tak tragické věci! A ještě se tu chlameš místo abys šel seřvat brášina!" Nebyl jediný kdo se řehtal. Carmel s Lindou to vyžvanil brácha osobě. Prej celý nadšený. Hajzl… Určitě vás zajímá, co dělali Kubin s Honzou, že? Těm to brácha teš vyžvanil a zrovna v tu chvíli sem přišla do obýváku. No řeknu vám, že sem normálně nevěřila svým uším! A to v normálu není.
Tak ti se nejdřív začali docela chlamat, ale jak viděli že sem přišla, tak měli aspoň tolik slušnosti (na rozdíl od zbytku rodiny), že se trochu uklidnili a né jenom to. Dokonce se odhodlali k tomu, že Honza řekl: "Příště tam hodíme tebe!" a Kubin se přidal: "Dokážeš si představit, jak se tam točí? Určitě by se nespláchl celý. Museli bysme ho tam tlačit štětkou do hajzlu." No, jak sem si to představila, tak sem okamžitě vyprskla, ale jak sem si vzpomněla na tu hroznou událost, hned mi sklaplo. Samo, že po tomhle brácha začal ječet, běhat po pokoji a zdrhal do svého pokoje. Na rozdíl ode mě, Lindy a Carmel, které sme v jednom pokoji všecky 3!!! Má brácha svůj vlastní pokoj. Jako chápete tu nelogičnost, že? Sice je náš pokoj docela dost velkej, ale stejně…
"Ale prosím tě! Nezačínej s tím zase. Martin je malý. Vždyt mu je tepr deset."
"Jo, dost na to, aby pochytil znaky hajzlů a lemer…" zamumlala sem, ale tatka mě stejně slyšel. Viděla jsem na něm, že má chut něco odseknout, ale pak to nechal být, mávl rukou a šel.
V pokoji sem byla jenom já a měla sem úplně zajebanou náladu… Jestli se mi divíte, tak vás nechápu. Takže popořadě.
Nejdřív sem celá mokrá, pak je mi zima, pak mě seřve učitelka (i když to se vlastně nepočítá, bo to byla nuda a já už si ani nepamatuju co řikala, ale to se neřeší) vypotřebuju si spoustu kreditu na nic, seřve mě tatka, sem účastnice nemilé scény tatky a Lopez (a to sem si ani nekoupila lístek), pak se hadám s nějakým joditem, idiotem, ještě k tomu s pohádám s Joan a…. Hm… to bylo docela zajímavý.
Hned jak sme zjistili, že sme ve skluzu, tak sme šli před její barák, kde samozřejmě nebyla. Hledali sme jí další půlhodiny, aby mi nakonec zavolala a řekla: "Kde ste?!!!Už tu na vás čekám snad hodinu!!!" na to se nedalo říct nic jiného, než: "A jak si ty? My tě snad už půlhodinu hledáme!" Po malé výměně názorů, jsem z ní konečně dostala cennou informaci, že její strategické místo, je ted ve skalách v horách... takže musíme jít na kopec vzdálený od jejího baráku nejmín půl hodiny…
Nějkým zázrakem, sme se tam za nekonečného skuhrání kosy nakonec doploužili, ale za mnohem víc, než půl hodiny, což zřejmě nebylo vůbec podle Joaniných představ a začala tam na nás vztekle ječet, že de jako domů, a že ani nemusela chodit atd…No… to my taky ne. (Jo, a tu bundu a boty měla. Prej jí nakonec dovolili jít ven, ale stejně šla oknem, bo to chtěla zkusit. Proto sme jí předtím neviděli.) Takže sme se s tím klukem taky sami odprovodili domů. A doma… už víte.
Ještě by se našel takový odvážlivec, kterému by se zdála moje "nálada na víte-co" nepochopitelná? Ne? To sem ráda.
Hm…měla sem tak blbou náladu, že se ze mě začínala stávat pesimistická kyselka. Za chvilku se zařadím do "fruit farmy" na naší škole. A proč kyselka? Tak to je ze dvou důvodů.
1. Protože mám na stole kyselku
2. Protože mám kyselý výraz a za TŘETÍ! Líbí se mi to. Můžete si vybrat.

NEw dess

5. června 2009 v 23:26 | Mu~he.he
nj uz zas :] sem mela chut dodelat ten rozpaplanej a aji sem si rikala, ze ten hnedej, jejak na podzim a tohlencto je takove fajne a okej na leto, takze si myslim, ze by to tu nejakou dobu vydrzet melo. Samo ze nevim, jestli me zase neomrzi :D ale tak zatim ne... No, je to tu trosku opozdene, bo ten den, kdy sem to chtela dodelat, tak nam vypadl net, tak sem si rikala, ze na to seru. Dneska sem to ejste tak trochu dodelala, upravila, ale mooooc se mi libi. Jenom jestli vas z neho neboli oci, kdyz to je taka docela dost vyrazna zluta.
Tak co? :}

Papír a hovno

5. června 2009 v 22:11 | Mu~he.he |  Poezie a povídky
Rýmuje se to, ale je to ve formě příběhu, bo se mi to nechce oddělovat a tak se s tím všemožně párat a navíc to je celkem dlouhé na básničku.
Ti kdo maji slabsi zaludek at to nectou xD a je to totalni blbost... jeden kluk mi napsal, jestli sem u toho nehulila nejakej extra matros, ze to prej hranicic s genialitou. No xD tak tu to mate :D

ednou hovno se probudilo, a co nevidělo. krásný papír, jak zadek utírá, o hovno se otře a dlouze se na něj zadívá. To už hovno nevydrželo a papíru se podrželo. Řeklo lehce: "Jsi krásný papír." Papír řekl hrubým hlasem: "Ale já jsem hajzl papír!"
Toto hovnu velice ublížilo. V tu vteřinu, by nejraději nežilo. Smutně se na papír podívalo a do kanálu se vydalo. Do stoky za horama, kde to není poseto zlýma papírama.
Najednou spatřil zelený papír. Myslel si, že je zkažený, debil. Šlo dál, až moudré hovno uvidělo i pravilo: "Jeden papír mi strašně ublížil, pomoc hovno, nevím co s tím!"
I moudré hovno řeklo: " To je ta láska, je to peklo, je to nebe, a s tebou to málem seklo. Ty víš, jaké nemáš být, chceš se prát a bít. Ale takhle si lásku nezískáš, tak at už si nepískáš!"
A hovno povědělo, že se mu to velice snadno říkat ráčí, když sám svému osudu nekráčí. A moudré hovno na to: "Ty jseš blbej jak šakej (hovno ze sousedství), jdi za ním, MAKEJ!"
A tak hovno utíkalo, co mu nohy stačily (je jedno, že žádné nemá), až na místo před horami, kde je to poseto zlými papíry.
Vlezl do kanálu a chtěl i do hajzlu, ale to se mu nějak nepovedlo, neudýchal cestu, to naše motovidlo. Ale hovno řeklo si: "Já to přece nevzdám, jsem silné, hovno, tak proč si tu jen tak hvízdám?!" A tak se hovno soukalo a soukalo a krásný papír, přitom na mysli mělo. Nakonec se do strmého kopce hajzlu přece jen vyškrábalo: Jo, já jsme se sem dostalo, já jsem VYHRÁLO!!!"
"Hovno si vyhrál, makej zpátky! Jestli tě tu někdo uvidí, budeš mít problém a já taky!"
"Ale hajzl papíre! Víš, jaké úsilí mi to dalo, než jsem se sem vyškrábalo a na tvou rozkošnou tvář se podívalo?!"
"Jenže mě, to vůbec nezajímá! Máme své úlohy a máme je plnit, statečnou úlohu naši, neposkvrnit! Tak jako pes s kočkou být nemůže, tak hovno s papírem láska nepřemůže."
Hovno slzy v očích mělo, jak tohle uslyšelo a hořkou pravdu vstřebávalo. To má za svoje úsilí, to má za svou snahu, přece by se nic nestalo, kdyby bylo na prahu.
Ale přece bylo šťastno, nakope mu prdel, to je radno. Jak řeklo, tak se taky stalo, nakopal moudré hovno a né málo. Nakonec žilo se zeleným papírem a dodnes žije, jestli nebyly sežráni nějakým upírem. Je to pravda nebo ne?

Drzá Elsie a balík průšvihů Kapitola 2

5. června 2009 v 22:03 | Mu~he.he |  Poezie a povídky
Gbelík vody


"Ježiš, neotravuj s tím furt!" Okřikla sem líně svou dotěrnou segru.
"Ale když já vážně nevím, jestli jo…"
"A sejde na tom?"
"JO"
Ufffff zatímco já jsem si v pohodě šla do školy a přemýšlela nad tím, kolik průšvihů se semleje dneska, přivtěřila se ke mně Carmel aby mě otravovala se svýma naprostýma zbytečnostma. Sakra! To si to nemůže řešit s tou svojí barbie?Grrr…

Ale jistě. Jakmile mě dohnala i Linda, odpojila se s Carmel a já mohla zase v klidu pokračovat v cestě na bus. ( Školu nemam moc daleko, ale busem je to rychlejší.) Aspoň mi neudělají trapas před mýma kámoškama. To, že se bude taťka ženit ze skejťačkou, která má za děcka dva skejťácké syny a jednu uhlazenou barbínu, jsem jim ještě neřekla. Ani jim to říct nehodlam. Možná, až to bude nutné. A víte proč? Ne? Tak já vám to řeknu.
Chtěli by je hned poznat a to by nemuselo být úplně bezpečné… Jsou totiž stejné čísla jako já. (Zvlášť Margareth.) A když se v domě sejdou tři drzé holky a dva stejně ne-li hůř drzí kluci, je s toho pohroma.
Né, že by mi vadilo provokovat Carmel s Lindou a Martina, ale asi by to vadilo jim a tatkovi.

V podobném duchu jsem došla ke škole. Na poslední chvíly jsem dostala nápad nejít do školy, ale prostě tam skočit. A tak sem se kousek rozběhla, rychle otevřela dveře a….vrazila do jednoho kluka, kterej opatrně nesl kbelík vody. Po tom nárazu se tak lekl, že tu vodu vylil polovinu na mě a polovinu na naší ze zemáku.Cjsme tam my tři jenom tak vykolejeně stáli až Mirek z 9. C zdrhl a my dvě se na sebe rozpačitě podívaly. Bohužel jí první šok opadl rychle a začala na mě řvát až sem mále odletěla na Áčko. Jestli se díváte na kreslené seriály, jak tam vždycky někdo na někoho řve a prská a tomu druhýmu pak vyskočí vlasy nahoru a celej strnule se pošoupe o kus dál, tak tohle tomu bylo dost podobný až na to, že já sem se šoupala sama. (Radši)
Brrr… až mi s toho začínala být zima. Nebo možná ne s toho řevu, ale proto, že venku už přes týden sněžilo a i dneska a jak je známo, naše škola je sociální a nemají na topení.
Takže rozdíly mezi teplotou venku a uvnitř se liší akorát tím, že venku je -1 a v budově +5. Velkej rozdíl co?
Dokonce už u nás byla i inspekce, a prej že ten náš ústav můžou zavřít. A to jako NE. Mám snad jezdit několik kilometrů do nějakém prdele světa? Se mi nechce…

Zdrhala jsem. A to doslova. Taky jak by ne, že, přijít o ušní bubínky ve svých skoro čerstvých patnácti letech - rozhodně nechci. A kdo jo? Ale tady ve škole opravdu hrozilo, že mi prasknou brzy. Zvlášť, když nepřestanou ty nepotěšující náhody.
Do utíkala jsem až do šaten ve sklepě. Rychle sem otevřela a začala ze sebe strhávat to mokrý oblečení a místo toho si vzala úplně čistý a nový věci s těláku. Úžasný, bílý tričko s potiskem roztomilého, hnědého medvěda - sama jsem si ho navrhla, modrý tepláky a boty s Adidasu a bílou mikinu s New Yourkeru.
Taky nám trvalo pár hodin, než sme to s Ančou a Carmel sehnaly. Né, že bych s Carmel šla dobrovolně. Ta si vybrala černorůžovou mikinu kterou mám i já, a už dlouho, bílý tepláky jako mám já, ale s Kenvela (si mohla rovnou koupit ty co mam já, když byly úplně stejný), ale černé triko s růžovým "Cool". (Jsem nevěděla, že je Emo, néé sranda. Té svojí růžové by se vzdala tak max. až by ji poštou došel mozek…zatím tam má jenom seno. Proto je taky tak tupá.)
Ale sháněly jsem to hrozně moc dlouho… od 15:00 do 19:00… čtyři hodiny. Víte co to je běhat čtyři hodiny po obchodě? Obnáší to spoustu srandy, ale taky šílený bolení noh.

A když už je řeč o nohách, tak mě i teď úplně bolely. Dokonce tak, že sem nemohla skoro chodit! Ale to mi těžkou hlavu nedělalo. Spíš to, že jsem vyšla z šatny a namířila si to do třídy, ale cestou mě zastavil nějakej kluk, prej že mám jít do kabinetu těláku. A jako co sem? Nikam nejdu. Stejnak u zvoní. Řikala jsem si a v pohodě došla do třídy na svoje místo vzadu.
Všichni se v pohodě bavili až do té doby, než přišla naše třídní. Sakra taky mohla přijít později. Sem zrovna Anče vysvětlovala, proč sem v oblečení do těláku. Samo, že s toho měla šílenej záchvat smíchu. Učitelka ji seřvala ale tak co…. Aspoň si prodloužila život. (Neřikam, že já ne, tež sem s toho měla výtlem)
Byla sranda. Až do půlky hodiny. Jak sem mohla být tak naivní a čekat, že Kopčíková se spokojí s mým nedoražením? Ta nevynechá jedinou příležitost se nasrat.
Dokonce mě přišla s celkem poklidný hodiny dějepisu vytáhnout osobně. Tu už asik nemám moc na výběr…

A tak sem s ní do toho kabinetu těláku teda šla no…ovšem bez jediného slova. Nebudu plýtvat dechem. To stejně nemá cenu.
"Tak poslyš… chceš dostat dvojku z chování?" Vybafla na mě a já to vůbec nečekala. Spíš sem čekala něco jako: "Tak poslyš, holčičko, to už se kapánek přehnala!", nebo: "Určitě nevíš, že si strašně nezodpovědná!" Atd… prostě něco na ten způsob. Každopádně sem čekal, že mě seřve…No… Ale pokud jde o tu její otázku…nepřemýšlela jsem nad tím. A to sem jí taky řekla.
"Nepřemýšlela jsem nad tím", zdá se, že nejenom ona mě svojí otázkou vyvedla s míry, ale i já jí svojí flegmatickou odpovědí.
"Ale… určitě nechceš dostat dvojku z chování ne?"
" Není na také úvahy ještě trochu brzo? Koneckonců nejdřív se dává třídní důtka, ředitelská a pak až dvojka z chování."
"Jenomže ty sis teď nahromadila spousty průšvihů a vzhledem k tomu, že bude příští týden pedagogická rada a následně třídní schůzky si myslím, že bys měla zbrzdit svojí vynalézavost v průšvizích." Dlouhý proslov. Až moc dlooouuuhýýý….
"Stěžovali si na mě kantoři?" Né, že by tahle otázka měla extra význam… Na mě si učitelé vždycky stěžujou.
"To musíš vědět sama."
"Dobře,ale kvůli tomu ste mě snad nezavolala ne? Čekala jsem, že na mě začnete ječet co si to myslím a bye, bye! Přece jenom vy nejste moje třídní, takže vás tohle nemusí vůbec zajímat."
"Má to s tím jistou souvislost. Víš, měla bys brzdit."
"Je to všechno co jste mi chtěla říct?"
"Ne."
"Tak…?"
"Navíc si myslím, že by si se neměla takhle hrnout hned do všeho po hlavě. Ano, ostatní kantoři si na tebe stěžují a těch stížností se hrne víc a víc. Zapomínání, drzost, kecání v hodině… navíc to, co se událo v posledních dnech. Mohl by se návrh na důtku proměnit v jistotu. Přece nechceš svým rodičům přidělávat problémy." Tu poslední větu sem vnímala jen stěží. Prostě nejsem na dlouhé proslovy. A tak sem nejspíš pronesla něco, co jsem neměla.
"Uááááh … hm, no, a …? Můžu už jít?"
"Tak tím si mě úplně zaskočila. Tebe to vůbec nezajímá?" Znuděně sem zvedla obočí a podívala se na ní, jako by se scvokla a řekla: "Tak moment… tohle ale není vůbec vaše starost. Vy nejste moje třídní a nechápu, proč mi tady děláte neuvěřitelně nudné proslovy. Omlouvám se, ale mě to nezajímá. Víte co starejte se o svoji třídu a ne o mě. Vůbec si tímhle nezatěžujte hlavu, ano? Buďte tak hodná."
"Si neskutečně drzá."
"Nepovídejte. Ta já jdu. Moc mě mrzí, jestli jsem vás zklamala, ale tak už to chodí!" měla sem neskutečnej výtlem.Ona se zas tvářila jak rozkousnutý citron. HM… nejdřív okurka…pak citron… z naší školy se začíná stávat "fruit farma"(a to tu ještě máme grep)
Ten zvonek je přesnej jak moje hodinky. (Na mobilu) A taky má dost dobrý načasování. Sotva sem došla před třídu tak zvonilo na přestávku.
" No jo… To je tak, když si to někdo umí načasovat, co?"
"To víš, to sou ti lepší!"
"Co mají průšvihů habaděj?"
"Ještě ty s tím začínej! Ta úča to do mě hustila celých půl hodiny! Bych se radši učila. Určitě by to bylo o moc zajímavější."
"Myslíš? Tak to moc pochybuj."
"Hm… aji jo hey… Kdy přijde do školy Margi?"
"Je prej nemocná… nebo to jenom hraje."
"Tak to je jasný, co s těch dvou věcí je pravda"
"Jo mě je jasný, proč se na ní ptáš. Chybí ti společník při praštěných nápadech co?"
"Náhodou… ty nejsi žádná slušnačka"
"Neodbíhej od tématu! Margareth vždycky byla stejný číslo jako ty!"
"Hodila by gbelík na učitelku?"
"No jo no tohle! Hey řekla si… Gbelík?"
"No… a co?"
"Já sem dycky řikala kbelík."
"No jo… hm… já vim. Já to tak řikam vždycky."
"Jáááj"
Achjooo… Fakt už sem se těšila na Margi. Ne jen kvůli těch blbostí, a že bych neměla jít s kým ven, když se Anna učí, ale prostě k nám patří. Já, Anička, Margareth a Joan, sme čtyřka ze které všeci vyšilujou. Skoro… Jenže Joan si odjela do Španělska, Margareth se hodila marod a my abychom to zvládly sami. Ještě k tomu svatba mého taty na krku a ty všecky průšvihy… No a já se můžu jít klouzat, no ne?