Drzá Elsie a balík průšvihů Kapitola 2

5. června 2009 v 22:03 | Mu~he.he |  Poezie a povídky
Gbelík vody


"Ježiš, neotravuj s tím furt!" Okřikla sem líně svou dotěrnou segru.
"Ale když já vážně nevím, jestli jo…"
"A sejde na tom?"
"JO"
Ufffff zatímco já jsem si v pohodě šla do školy a přemýšlela nad tím, kolik průšvihů se semleje dneska, přivtěřila se ke mně Carmel aby mě otravovala se svýma naprostýma zbytečnostma. Sakra! To si to nemůže řešit s tou svojí barbie?Grrr…

Ale jistě. Jakmile mě dohnala i Linda, odpojila se s Carmel a já mohla zase v klidu pokračovat v cestě na bus. ( Školu nemam moc daleko, ale busem je to rychlejší.) Aspoň mi neudělají trapas před mýma kámoškama. To, že se bude taťka ženit ze skejťačkou, která má za děcka dva skejťácké syny a jednu uhlazenou barbínu, jsem jim ještě neřekla. Ani jim to říct nehodlam. Možná, až to bude nutné. A víte proč? Ne? Tak já vám to řeknu.
Chtěli by je hned poznat a to by nemuselo být úplně bezpečné… Jsou totiž stejné čísla jako já. (Zvlášť Margareth.) A když se v domě sejdou tři drzé holky a dva stejně ne-li hůř drzí kluci, je s toho pohroma.
Né, že by mi vadilo provokovat Carmel s Lindou a Martina, ale asi by to vadilo jim a tatkovi.

V podobném duchu jsem došla ke škole. Na poslední chvíly jsem dostala nápad nejít do školy, ale prostě tam skočit. A tak sem se kousek rozběhla, rychle otevřela dveře a….vrazila do jednoho kluka, kterej opatrně nesl kbelík vody. Po tom nárazu se tak lekl, že tu vodu vylil polovinu na mě a polovinu na naší ze zemáku.Cjsme tam my tři jenom tak vykolejeně stáli až Mirek z 9. C zdrhl a my dvě se na sebe rozpačitě podívaly. Bohužel jí první šok opadl rychle a začala na mě řvát až sem mále odletěla na Áčko. Jestli se díváte na kreslené seriály, jak tam vždycky někdo na někoho řve a prská a tomu druhýmu pak vyskočí vlasy nahoru a celej strnule se pošoupe o kus dál, tak tohle tomu bylo dost podobný až na to, že já sem se šoupala sama. (Radši)
Brrr… až mi s toho začínala být zima. Nebo možná ne s toho řevu, ale proto, že venku už přes týden sněžilo a i dneska a jak je známo, naše škola je sociální a nemají na topení.
Takže rozdíly mezi teplotou venku a uvnitř se liší akorát tím, že venku je -1 a v budově +5. Velkej rozdíl co?
Dokonce už u nás byla i inspekce, a prej že ten náš ústav můžou zavřít. A to jako NE. Mám snad jezdit několik kilometrů do nějakém prdele světa? Se mi nechce…

Zdrhala jsem. A to doslova. Taky jak by ne, že, přijít o ušní bubínky ve svých skoro čerstvých patnácti letech - rozhodně nechci. A kdo jo? Ale tady ve škole opravdu hrozilo, že mi prasknou brzy. Zvlášť, když nepřestanou ty nepotěšující náhody.
Do utíkala jsem až do šaten ve sklepě. Rychle sem otevřela a začala ze sebe strhávat to mokrý oblečení a místo toho si vzala úplně čistý a nový věci s těláku. Úžasný, bílý tričko s potiskem roztomilého, hnědého medvěda - sama jsem si ho navrhla, modrý tepláky a boty s Adidasu a bílou mikinu s New Yourkeru.
Taky nám trvalo pár hodin, než sme to s Ančou a Carmel sehnaly. Né, že bych s Carmel šla dobrovolně. Ta si vybrala černorůžovou mikinu kterou mám i já, a už dlouho, bílý tepláky jako mám já, ale s Kenvela (si mohla rovnou koupit ty co mam já, když byly úplně stejný), ale černé triko s růžovým "Cool". (Jsem nevěděla, že je Emo, néé sranda. Té svojí růžové by se vzdala tak max. až by ji poštou došel mozek…zatím tam má jenom seno. Proto je taky tak tupá.)
Ale sháněly jsem to hrozně moc dlouho… od 15:00 do 19:00… čtyři hodiny. Víte co to je běhat čtyři hodiny po obchodě? Obnáší to spoustu srandy, ale taky šílený bolení noh.

A když už je řeč o nohách, tak mě i teď úplně bolely. Dokonce tak, že sem nemohla skoro chodit! Ale to mi těžkou hlavu nedělalo. Spíš to, že jsem vyšla z šatny a namířila si to do třídy, ale cestou mě zastavil nějakej kluk, prej že mám jít do kabinetu těláku. A jako co sem? Nikam nejdu. Stejnak u zvoní. Řikala jsem si a v pohodě došla do třídy na svoje místo vzadu.
Všichni se v pohodě bavili až do té doby, než přišla naše třídní. Sakra taky mohla přijít později. Sem zrovna Anče vysvětlovala, proč sem v oblečení do těláku. Samo, že s toho měla šílenej záchvat smíchu. Učitelka ji seřvala ale tak co…. Aspoň si prodloužila život. (Neřikam, že já ne, tež sem s toho měla výtlem)
Byla sranda. Až do půlky hodiny. Jak sem mohla být tak naivní a čekat, že Kopčíková se spokojí s mým nedoražením? Ta nevynechá jedinou příležitost se nasrat.
Dokonce mě přišla s celkem poklidný hodiny dějepisu vytáhnout osobně. Tu už asik nemám moc na výběr…

A tak sem s ní do toho kabinetu těláku teda šla no…ovšem bez jediného slova. Nebudu plýtvat dechem. To stejně nemá cenu.
"Tak poslyš… chceš dostat dvojku z chování?" Vybafla na mě a já to vůbec nečekala. Spíš sem čekala něco jako: "Tak poslyš, holčičko, to už se kapánek přehnala!", nebo: "Určitě nevíš, že si strašně nezodpovědná!" Atd… prostě něco na ten způsob. Každopádně sem čekal, že mě seřve…No… Ale pokud jde o tu její otázku…nepřemýšlela jsem nad tím. A to sem jí taky řekla.
"Nepřemýšlela jsem nad tím", zdá se, že nejenom ona mě svojí otázkou vyvedla s míry, ale i já jí svojí flegmatickou odpovědí.
"Ale… určitě nechceš dostat dvojku z chování ne?"
" Není na také úvahy ještě trochu brzo? Koneckonců nejdřív se dává třídní důtka, ředitelská a pak až dvojka z chování."
"Jenomže ty sis teď nahromadila spousty průšvihů a vzhledem k tomu, že bude příští týden pedagogická rada a následně třídní schůzky si myslím, že bys měla zbrzdit svojí vynalézavost v průšvizích." Dlouhý proslov. Až moc dlooouuuhýýý….
"Stěžovali si na mě kantoři?" Né, že by tahle otázka měla extra význam… Na mě si učitelé vždycky stěžujou.
"To musíš vědět sama."
"Dobře,ale kvůli tomu ste mě snad nezavolala ne? Čekala jsem, že na mě začnete ječet co si to myslím a bye, bye! Přece jenom vy nejste moje třídní, takže vás tohle nemusí vůbec zajímat."
"Má to s tím jistou souvislost. Víš, měla bys brzdit."
"Je to všechno co jste mi chtěla říct?"
"Ne."
"Tak…?"
"Navíc si myslím, že by si se neměla takhle hrnout hned do všeho po hlavě. Ano, ostatní kantoři si na tebe stěžují a těch stížností se hrne víc a víc. Zapomínání, drzost, kecání v hodině… navíc to, co se událo v posledních dnech. Mohl by se návrh na důtku proměnit v jistotu. Přece nechceš svým rodičům přidělávat problémy." Tu poslední větu sem vnímala jen stěží. Prostě nejsem na dlouhé proslovy. A tak sem nejspíš pronesla něco, co jsem neměla.
"Uááááh … hm, no, a …? Můžu už jít?"
"Tak tím si mě úplně zaskočila. Tebe to vůbec nezajímá?" Znuděně sem zvedla obočí a podívala se na ní, jako by se scvokla a řekla: "Tak moment… tohle ale není vůbec vaše starost. Vy nejste moje třídní a nechápu, proč mi tady děláte neuvěřitelně nudné proslovy. Omlouvám se, ale mě to nezajímá. Víte co starejte se o svoji třídu a ne o mě. Vůbec si tímhle nezatěžujte hlavu, ano? Buďte tak hodná."
"Si neskutečně drzá."
"Nepovídejte. Ta já jdu. Moc mě mrzí, jestli jsem vás zklamala, ale tak už to chodí!" měla sem neskutečnej výtlem.Ona se zas tvářila jak rozkousnutý citron. HM… nejdřív okurka…pak citron… z naší školy se začíná stávat "fruit farma"(a to tu ještě máme grep)
Ten zvonek je přesnej jak moje hodinky. (Na mobilu) A taky má dost dobrý načasování. Sotva sem došla před třídu tak zvonilo na přestávku.
" No jo… To je tak, když si to někdo umí načasovat, co?"
"To víš, to sou ti lepší!"
"Co mají průšvihů habaděj?"
"Ještě ty s tím začínej! Ta úča to do mě hustila celých půl hodiny! Bych se radši učila. Určitě by to bylo o moc zajímavější."
"Myslíš? Tak to moc pochybuj."
"Hm… aji jo hey… Kdy přijde do školy Margi?"
"Je prej nemocná… nebo to jenom hraje."
"Tak to je jasný, co s těch dvou věcí je pravda"
"Jo mě je jasný, proč se na ní ptáš. Chybí ti společník při praštěných nápadech co?"
"Náhodou… ty nejsi žádná slušnačka"
"Neodbíhej od tématu! Margareth vždycky byla stejný číslo jako ty!"
"Hodila by gbelík na učitelku?"
"No jo no tohle! Hey řekla si… Gbelík?"
"No… a co?"
"Já sem dycky řikala kbelík."
"No jo… hm… já vim. Já to tak řikam vždycky."
"Jáááj"
Achjooo… Fakt už sem se těšila na Margi. Ne jen kvůli těch blbostí, a že bych neměla jít s kým ven, když se Anna učí, ale prostě k nám patří. Já, Anička, Margareth a Joan, sme čtyřka ze které všeci vyšilujou. Skoro… Jenže Joan si odjela do Španělska, Margareth se hodila marod a my abychom to zvládly sami. Ještě k tomu svatba mého taty na krku a ty všecky průšvihy… No a já se můžu jít klouzat, no ne?


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kterou povídku tu chcete nejčastěji?

Metal Barbie 10.7% (12)
Frajlové a frajerky 11.6% (13)
Magic SUPERSTAR (S) 15.2% (17)
Zamilovaný příběh 11.6% (13)
Drzá Elsie a balík průšvihů 12.5% (14)
Morisovi 11.6% (13)
Lucius a Já 13.4% (15)
Princezna v Bradavicich 13.4% (15)

Komentáře

1 Sasanka Sasanka | Web | 6. června 2009 v 14:33 | Reagovat

tož zajímavá pointa s kbelíkem :D jako fajne... akorát... prostě mi příjde strašně arogantní namyšlená a sama taká trochu bárbinoidní... nedělej z ní bezcitnou mrchu :D Jinak je to paráda, možná si zvyknu i na tu nespisovnou češtinu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama