10 měsíšní pobyt, aneb tříská to i s dospělýma kapitola 6

20. července 2009 v 15:00 | Mu~he.he |  Poezie a povídky
Jane

"A vítr vááál…. S našimi představami odcházelo léto a my mohli vzpomínat, co jsme všechno prožili. Jak si letní vítr hrál s našimi vlasy, na všechny ty krásné noci… Byli jsme šťastní a nevnímali okolní svět. Mohla pod námi vybouchnout atomovka a my bychom si toho ani nevšimli… ééé, co to jako je?!"
"Dost podvedené klišé."
"A tohle jako chcete číst, tuhletu volovinu?"
"To fakt ne, ale dík." Říkala Francis s úsměvem. Nejspíš proto, že doufala, že nikdy nic takového nezažije. Ani se jí nedivím. Taková hezká pohádka pro malé děti.
"Co tu děláte tak pozdě?" Vyzvídala Petra po Tomovi. Já se na ní ani nepodívala. Neměla jsem chuť sledovat, jak se její šťastný výraz, poté co mě uvidí, změní v kyselý. To už bych se asi fakt neudržela a jednu bych jí vrazila, přesto že jsem to nikdy neudělala a neměla jsem to ani v úmyslu. Tedááá…vždycky existují výjimky, že?"
"Čtu jim knížku na dobrou noc!" zubil se Tomík.
"Já se k vám přidám jo?"
"Ne!" ulítlo mi. Sakra!!! Naštěstí všichni dělali, že to neslyšeli.
"To asi neklapne. Je to děsný klišé, že jo, Jane!"
Petra se na mě podívala a za ten kyselá výraz by si zasloužila explodovat nejmíň na Mars.
Jen jsem něco zamumlala a otočila hlavu směrem k oknu, narozdíl od ostatních., takže jsem měla perfektní výhled z okna.
"Jo já zapomněl, že se spolu nebavíte!" ušklíbl se Tom. Ha ha. Pěkně hloupý. Copak se dá zapomenout na třetí světovou? Tomáš pak ještě něco žvanil, ale každopádně nevim co, protože jsem ho neposlouchala, vinou nějakého neviditelného hnusného ducha, či co, že mi tak najednou přeběhl mráz po zádech. Ale o pouhou vteřinku jsem si uvědomila proč. Venku stál jeden debil, na kterého jsem, bohužel, měla přímej výhled. Bylo to, jako by mě opustilo všechno štěstí ( i ta trocha, co sem měla) něco, jako ti mozkomorové v Harrym Potterovi. No dobře, není to zrovna nejlepší příklad, jelikož Potter je jen film, a tohle byla hořká přítomnost. (Jestli teda víte, jak to s tou hořkostí myslím. Né, že bych si dala do pusy grep, a přitom jak ho žvýkala se dívala na toho magora a říkala si: "Hm… hořká příchuť!" to fakt ne.)

Nevím, do jaké míry na mě bylo znát, že jsem se strašně vyděsila, ale když sem odpoutala pohled od člověka před budovou a rozhlídla se po ostatních, bylo mi, jako by mě už nikdo neměl brát vážně. Spor s Petrou a už vůbec ne nějaká hloupá knížka, nebyly v tuto chvíli důležité. Zaostřila jsem znovu na… Bylo to vůbec možný, Petra, kterej mi cosi němě naznačoval. Pokud jsem se nemýlila, tak ať jdu z ním.
Sakra, a co mám jako ted dělat? Říkala jsem si v duchu zpanikařeně. A přitom shonu myšlenek jsem uslyšela, jak někdo říká moje jméno.
"jane, není ti nic?" Ptala se mě opatrně Tomáš.
Jasně, že mi něco je, když venku stojí můj bývalý.
"Jestli mi nic není?" Opakovala jsem zblble otázku a horlivě přemýšlela, jakou mám použít výmluvu.
"Ech… no… jen se mi zamotala hlava…nejspíš, s toho horka. Půjdu na chvíli ven!" řekla jsem nejistě, zatímco ostatní mě sjeli nedůvěřivými pohledy. Ale co… bylo mi to fuk. I to, že mi nemohli věřit s tím horkem, když jsem si před pár minutama stěžovala na moc velkou kosu. Ale to všecko pro mě bylo momentálně nedůležitý. Jediné, co mi připadalo důležité bylo, aby si ho nevšimli ti u baru a nejlíp ani nikdo jiný.
"Ahoj" pozdravil mě Petr svým "zdvořilým" tonem a ukázkovým úšklebkem.
"Nazdar!" utrousila jsem, kouskem úst totálně nevzrušeně.
"Nepůjdem za kopec?" navrhla jsem.
"A proč?" sjel mě zkoumavým pohledem "Ahááá… jasně, bojíš se, že by mě spatřili ostatní co?" řekl škodolibě a viditelně si to užíval. Kretén!
"Tak dělej, vyklop to! Co mi chceš?!" vyštěkla jsem na něho naštvaně, když jsme přešli na strategický místo za kopcem a vší silou se snažila zamaskovat drkotání zubů, jaká mi byla děsná zima.
"Kde bereš tu jistotu, že ti chci něco říct?" Tak tohle bylo vážně moc! Tak co tu teda k sakru dělá?!! Ale než jsem stačila cokoliv namítnout, tak pokračoval.
"Ano, máš pravdu." No to bych řekla! "chci ti něco říct, ale né slovy." Řekl Petr a k mému úžasu, mě začal líbat. Ale ne jen tak… dlouze a vášnivě…
Nééé, si dělá prdel ne?
"Hey, si děláš prdel!" řekla jsem, když jsem se od něho odlepila a zakuckala se. Petr mě začal decentně mlátit do zad.
"Dobré!" zastavila jsem ho. Jakmile jsem se uklidnila natolik, abych se mohla pořádně nadechnout, postavila jsem se naproti němu.
"Jane, asi je to zvláštní, ale… já tě miluju." Řekl s neskrývanými rozpaky. Nebo spíš se skrývanými, ale hodně špatně. A já jsem na tom nebyla o nic líp.
"Ty, Peťo… co to vyvádíš?" řekla jsem mu a on se nervózně zamračil. "Tos jel jako kvůli tomu až tady? Do Krkonoš?" zeptala jsem se ho na rovinu.
"No…nejspíš!" řekl a pokusil se o opatrný úsměv.
"Ty si šílenec!"
"Ne, nejsem!" bránil se překvapeně.
"Uvědomuješ si cos udělal?"
"Jo, jel jsem tady za tebou!" řekl jakoby nic.
"Petře, sakra, PROČ!"
"Já …. uvědomil jsem si, že život bez tebe pro mě nemá smysl." Tak to řekl celkem hluboce…
"Sakra, co to zase má být? Však jsme to před měsícem skončili!" zařvala jsem s neskrývanou hysterii.
"Ne, tys to skončila. Já bych to neskončil nikdy!"
"A ty taky víš proč?!!" po těch slovech jsem se mu zadívala upřeně do očí a on mě začal znovu líbat. Jenom silou vůle, jsem se od něho od trhla.
"Ne, přestaň!" snažila jsem se mu říct, ale on si mě znovu přitáhl. Pak jsem mu už dala facku, ale jemu jakoby to bylo jedno. Každý jeho polibek, ve mně vzbuzoval touhu a každé moje odtrhnutí, potřebovalo víc a víc vůle.
Ale jakmile jsem ho praštila po třetí a on si mě znovu chytil, tak jsem neodolala a podlehla jeho vášni.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama