Lucius a já - první kapča

10. července 2009 v 11:00 | Mu~he.he |  Lucius a Já
"Takže já pojedu poprvý do Bradavic?" ujistila sem se mámy. Je mi 11. Sem holka a mojí hlavní starostí je, že mi nerostou prsa. Sem blbá, priznávám to, ale to je v mém věku každej, takže to nějak nežeru.
Hupsla sem s kufrem do auta a už sme svištěli.

"Přes tohle se jako mám dostat?" pochybovačně sem kopla do stěny mezi nástupištěm děvět a deset, ale nebouchla sem se, jak sem předpokládala. Noha mi tam zustala.
"Sakra, moje noha!!" začínám hysterčit. A nesmějte se! Vy byste taky hysterčili, kdyby vám uvízla noha ve stěně a potom...
"ÁÁÁÁÁ" stačila sem zaječet, než sem přepadla, na druhou stranu zdi, jak mě tatka strčil. ZA to bude pykat! A moment... nebude, protože mi právě ted hodil kufr na nohu...
"AUUUUU!" zavyla sem bolestí a začala hopkat po nástupišti jen na pravé noze. A jak tak hopkam, strčim do jednoho kluka. On do mě tež drcl na oplátku.
"Sakra sory!" zařvala sem na něho naštvaně. Tak jako fotr mi hodí na nohu kufr, strčí mě a ještě si bude dovolovat tenhle debil ne? Ts, to tak! A navíc tu trpim a nikdo na to nebere ohledy! TO je teda vychovanost... pchm...
"Hele, ty peroxide, nežduchej jo?!" vyjela sem na něho
"Co si myslíš, krávo blbá!" nenechal si to líbit.
"Já a peroxid? Se podívej na sebe!" uchechtl se a ušklíb. Podívala sem se na kus svého pramenu. A fakt! Já mam peroxid vlasy! No, tak to je hnus naprostý.
"Blééé..." xichtila sem se na svoje vlasy a on se tlemil.
"Co se tlemíš ty kokote! A vůbec, co si to dovoluješ mít stejné vlasy jak já?! Nevíš, že to je nesvéprávný, kámo?!"
"Ty mi tu nebudeš poroučet o nějaký nesvéprávnosti, beztak seš mudlovská šmejdka co!"
"Tak hele! Nevim co to je, ale určitě to nejsem, za to ty by ses měl pořádně podívat za sebe!" nejdřív mi nevěřil, kokot, ale pak se podíval a za ním stál nějaký chlápek a přísně se na něho díval.
"Co se tu děje?" zeptal se ten chlápek stojící za ním se stejnou peroxid hlavou.
"Éééé, tati... vůbec nic!" zkusil to. Já se samolibě usmívám. Hahaha. Tohleto sem teda vyhrála! Ale moment... to se mi vůbec nelíbí... ten kokot se dívá škodolibě přímo za mě...ÁÁÁÁÁ sakra.... citím, jak mi někdo šahá na rameno. Někdo, jako...
"Samantho, co se to tady děje?!" začala přísně máma.
"Echm... proč by se tu mělo něco dít?" otočila sem se k ní a vrhla na ní zářivý úsměv. Nevšímá si toho, ale kdovíproč se usmívá na toho chlapa za peroxidem, čily na ještě většího peroxida a tak nějak mamce jiskří oči... bych ráda věděla proč...
"Hele, co se to tu děje?" vybalila sem na mamku. Ta se okamžitě přestala usmívat a vrhla na mě přísný pohled. Já se ovšem nedám tak snadno. Přimhouřila sem oči, jako když se podíváte do slunka a na chvilku vás oslepí, takže nemůžete pořádně otevřít oči. Ale jak to tak vypadá, mamce to jednoduše nedochází.
"Co se čumíš tak debilně?!" vyjela na mě. Uslyšela sem za sebou hihnání. Takže bud se moc pletu, nebo se peroxid náramně baví! Hajzl...
"Synu, pojd!" otočila sem se za sebe vidim, jak větší peroxid popadá toho malýho. Úsměv mu rychle zmizl! Haha, patří mu to. Hovado jedno malé. Ještě se ten větší peroxid podíval na mojí mamku tak zvláštně a potom odešel.

Stojim tu jak tvrdý Y, matka už odešla za fotrem a já svůj kufr, nemůžu zvednout...Musim se aspon pokusit.
"Uf... sakra... ufafuf... za chvilu dostanu kýlu...UÍÍÍ...GRR...!" mumlala sem si pro sebe, jak sem strašně zoufalá z toho kufru.
Tak... takhle by to nešlo. Přísně sem se na kufr zadívala.
"Nejsmíš zlobit, pomněnko, nebo ti dám jíné jméno!" vyhrožovala sem kufru. Rozhodla sem se ho táhnout. To snad zvládnu.
"UF! UfuFUJ!" není to tak lehké, jak sem si myslela...Ale není to zas tak těžké, jak to nošení. A kurva, ted schody... Proč musí existovat!!!
"UUUUUUUUUFFFFFFF!" zavyla sem skoro na slunko.
"Čus, nechceš s tím pomoct?" přišel ten blondák.
"Otec mi řek, at ti du pomoct, tak du..." řekl znechuceně.
"JO, aspon že to přiznáš. Jasně že chci pomoct. Vypadam snad jako člověk, tkerý nechce pomoct?"
"Ukaž..." na tu mojí poznámku nic nedodal. Vzal kufr, hodil ho do vlaku, ja nestačila říct ani bů a šel.
"BŮŮŮŮŮ!!" volam za ním, jelikož sem dement.
"Eh?" otočil se s naprosto nechápavým výrazem.
"Teda dík! HAHAHAHAHAHAHA!" rozesmála sem se svoji blbosti. Málem sem spadla z vlaku, jak sem se řehonila. Všeci se po mě ta nějak divně koukají... No radši zalezu...
"Je tu volno?" zalezla sem do jednoho kupé.
"Ne, čekám ještě svoji rodinu."
"Hahaha, to musíte být početní!"
"To teda sme a jestli se nepřestaneš smát a hned nevypadneš, rozbiju ti hubu!" vyhrožovala nějaká holka. Kdyby sem chtěla, poperu se s ní, ale zrovna nemam náladu, tak to seru. Vycouvala sem a pár minut bloudila, než sem našla volné kupé. Položila sem si věci a vytáhla si zrcátko...zmenim si podobu! To je moje nejmilejší zábava! Je to strašná sranda! Mimochodem, už sem se vám zmínila, že sem metamorfomág? Jestli ne, zminuju se ted.
Tímhle sem se bavila asi půl hodiny, než sem konečně byla spokojená. Přes žluté, oranžové a červené vlasy, sem nakonec došla k perfektně tyrkysovým, které perfektně ladí s mýma kalhotama a přes zelené, modré a hnědé oči, sem nakonec došla k černým, který mi ladí s mým černým trikem, na kterým je nápis: "Im not stupid BARBIE!" drsné, co! V těch tyrkysovým vlasech mam ještě blondaté pramínky, který mi ladí se světle žlutýma converskama. Je to docela krutá kombinace... ale zajímavá.
Zrovna jak sem se na sebe dost vykoukala a schovávala zrdcátko, přišla do kupé jedna blondýna.
"Čauvec, můžu si přisednou? Moji bráchové sou děsně nudnií, furt se baví o famrpál, už sem to nemohla vydržet. Sem Lucy! Mimochodem, drsý háro!" zvedla pochvalně palec.
"Jasně, že si můžeš přisednout. Já sem zas děsně ráda, že nesedim se svojí starší segrou, furt kecá o líčidlách a kdo se s kým rozešel atd. Fakt děs..Já sem..." chtěla sem se už přdstavit, ale někdo vtrhl do kupé.
"Čus holky, můžu se tu schovat? Honí mě banda debilních zjevů, pro které je sranda mi co nejvíc rozcuchat vlasy." otrásl se odporem.
"Hey, nejsi náhodou trošec přiteplený?" uchichtla sem se.
"Ts..."ohrnul jakože urážlivě nos.
"Náhodou, rozcuchaný vlasy sou u kluka sexy!" namítla Lucy.
"No to jo, já vim, že na to holky letí, ale nepočítá se s tím, že ti potom do vlasů nalijou tolik gelu a laku na vlasy, že si to nerozčešeš nejmín týden a máš na hlavě rozcuchaný háro s tvrdýma bondlinama jak ježek. To FAKT hezky nevypadá." znechuceně se na nás podíval a my sme mu to oplatily.
"No a proč tě vlastně tak otravujou?" zeptala se zvědavě Lucy.
"Mladší bráchové... Kdo je nemá, nikdy nepochopí."
"Jo, kdo by to mohl chápat líp že já. Představ si, že jednou mi..."a už málem začala vykládat o těch všech kravinách, co jí udělali, ale já sem ji skočila do řeči.
"Moment, řikal si... MLADŠÍ bráchové?" ujistila sem se.
"HM... proč?" nedochází mu to furt.
"Hele ale... o KOLIK jsou mladší? Jestli ty máš jedenáct a to sou maly spratci, tak to znamená, že..."
"Jo, že by neměli bejt ve vlaku! Moji bráchové sou mladší o tři měsíce... bohužel." souhlasí se mnou Lucy. No aspon někomu to došlo. A jak se zdá, jemu už taky, bo Frajer-Gay zrudl jak rajče.
"Ehm... no oni mě honily do vlaku a...a pak už se zavíralo a oni nestihli vyjít no... ehm."
"A není to trestné?!" vykvikla šokovaná Lucy.
"Prosím tě, co by na tom bylo trestného? Myslíš snad, že by do Bradavic přijel zástup policejních hlídek zkoumající, jestli se do hradu nedostaal někdo, komu ještě nebylo 11? Trapárna..."
"Hele, chlapče, ty ses mo často díval na Kobru 11 ne?" ušklíbla sem se.
"Často... no ani ne... ale proč mi řikáš chlapče sakra?!"
"Bo ses mi ještě nestihl představit?"
"HM... jo jasně... sem Jack. A... vy?"
"Já sem Sam"
"Já Lucy!" hlasila hned.
"Těší mě!" kývl na pozdrav.

po hodině cesty

"Uch, můžu si přisednout?" vběhl do kupé nějaký klučina a než sme stačili přijmout, nebo zamítnout jeho návrh, přibouch kupé a udýchaně si sedl.
My s Lucy na něho čučíme jak na zjevení z jiný planety, zatímco Jack se ujímá slova...
"Taky tě honí nějací kokoti?" ptá se ho chápavě. Jen rychle přikývl.
Seděli sme a očumavali se tak dobrých pět minut, než už mě to nebavilo.
"Tak co, hochu. Řekneš nám jméno, nebo žádné nemáš?"
"Jo... sem Severus." Lucy vyprskla smíchy a já taky mam namále.
"Co je špatné na mém jménu?" urazil se.
"Vůbec... uchm... nic... hahahahahahaha, sorač! vyprskla na něho Lucy, která sedí přímo naproti němu, sliny do xichtu.
"Jo, sorač... moje kámo se necítí dnes zrovna nejlépe, protože ... no protože její rodiče jsou fakt hrozní a zakazovali se jí celé prázdniny smát. Víš, oni jsou strašní buzeranti a proto se nesmíš Lucy divit, že se ukaují abstinenční příznaky a směje se naprosto všemu...
"HÁÁÁÁHAHAHAHAHAHÁÁÁÁÁÁÁ" řehtá Lucy. Ale, páni... ten její smích je děsně nakažlivej!
"Um... echm..."zkusila sem si odkašlat, jestli to ještě nějak nezamaskuju, ale jakmile sem vrhla pobavený pohled po Jackovi, bylo po mě. Sklouzávám do výbuchu smíchu taky a hned po mě i Jack.
"Fajn, jestli sem vám k smíchu, můžu jít." A zvedl se a šel ke dvěřím.
"Ahoj!" vyjekly jsme s Lucy unisono a hned zas propadly šílenému chichotu. No jo, bláznivky se nezapřou. Na to že se známe tak krátkou chvíli, máme celkem hodně společnou řeč. No řeč ani ne...
"Chichichichi" já a Lucy.
"No dobře, už sem klidná." prohlásila sem upřímě a vážně se zadívala a Lucy a Jacka.
"Hele, sem Jihus!" vypískla Lucy.
"Ne, ty nejsi Jihus. Ty si ZÁPADUS!" opravil jí vychlamaně Jack. Najednou se oba otočili na mě.
"No... možná, že je to přece jenom trochu dětinský smát se jménům." snažila sem se o vážný ton i tvář ale vážně to nešlo. Né s Jackem a Lucy, kteří nasadili tak obdivuhodně odporné a nechápaví xichty, že by za to měli dostat medajli.
"Hihi! Um... teda... že máš pravdu." prohlásila Lucy.a v očích jí hraje, jak přemáhá výbuch smíchu. Nejspíš jí nedošlo, že to myslim vážně. Páni... moje PREMIÉRA! To by se mělo oslavit! POPRVÝ něco myslim vážně! Hm.... i když to není k ničemu platný.
"Lucy, NECH TOHO!" okřikla sem jí, ale koutky mi cukaly tak strašně, že sem měla pocit, že se mi rozletí kadžý jinam. Jeden na Jih a druhý na Sever -us. Tak takhle představa mě dodělala. vybuchla sem smíchy tak strašně, že sem asi vypotřebovala celoživotní zásobu slin, jak sem Lucy poprskala. Naštěstí jí to ale envadí, protože se směje stejně jako já.
A najednou sem si všimla Jacka. On nás vůbec neposlouchá, ani nevnímá! Jediné co dělá je, že čučí zkoprněle jako socha, upřeně, bez jediného zamrkání na jedno a to samé místo na stěně za mnou. Honem sem se otočila, který že duch tam je, ale byl tam jenom...
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ POMOOOOC PAVOUUUUK!!!" vyjekla jsem, vyskočila ze sedačky a tcrdě dopadla na zem, ze které sem se snažila dostat co nejdál od něco.
"uÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ" zavřeštěl Jack a šokovaně se čuměl střídavě ze mě na pavouka, zatímco si vší silou držel svbojí sedačky jako klíště. Nejspíš sem ho fakt příšerně vyděsila, protože takový skřek už sem dlouho neslyšela a doufám, že dlouho neuslyšim. Asi soustředil veškerou mozkovou a celotělní energii na záchytný bod na stěně a celý svět pro něho přestal existovat, protože se ho nejspíš snažil zhypnotyzovat at zůstane tam, kde je. Ten mi teda přeje...
Lucy sme taky parádně vyděsili, protože se na nás čumí s jistými pochybnostmi jestli se má smát nebo brečet. Nakonec si teda vybrala.
"Lucy, tohle není k smíchu!!!" vyjekli jsme s Jackem společně a probodli jí pohledem.
"No jo, klídek, něco vykutim..." klidnila nás, vytáhla si hůlku, elegantně se vyhoupla na sedačku a stoupla si na ní. Nejspíš pro větší efektnost. Zamířila na pavouka na protější stěně a něco zamumlala. My s Jackem se na ní nejsitě díváme, protže nevímě, co PŘESNĚ máme očekávat a jestli vůbec něco máme očekávat. Stojíme uprostřed mezi pavoukem a Lucy ale tak, abychom nebránili výhledu a sledujem je jako míček. Ze strany na stranu... Vlevo, vpravo, vlevo, vpravo...
"Lucy, to nemá žádný účinek, však vidíš!" přesvědčovala sem jí, ale ona ani Jack mi nevěnují ani tu nejmenší pozornost, jelikož se čumí na pavouka stejně, jako... předtím... Jack... pomoc
O p a t r n ě sem se tam koukla a velmi p o m a l u a vidím pavouka, co se pořád zvětšuje...
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" zavřeštěli sme s všichni společně zběsilě se hanli ke dvěřím, protože ten pavouk vyrostl po tom Lucyině kouzle tak, že se zvětšil nejmín stokrát a je přes ppůlku kupé a to ještě nevím, jestli se prosím zvětšuje.
Běžím, běžíš, běžíme. Jo, my tři a nemůžem se zastavit ze strachu, že nás to třeba sleduje, nebo to vyroste do takové velikosti, že nás to všecky zavalí...
"Lucy, sakra, já tě ZABIJU!" vyhrožovala sem udýchaně.
"Přesně!" zavrčel Jack. Zapadli sme do jednoho kupéčka až nadruhé konci vlaku, honem přibouchli dveře a úlevně si oddychli.
"Co tu děláte, tohle je naše kupé!" vypískl jeden malý tlustý kluk. A pak začalo představování a tak dále a mě to nebavilo, tak sem si sedla k oknu a dívala se na krajinu. ......
A jak se tak dívám na krajinu,najednou se mi tak nějak klíží oči a..... chrrrrrr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Greenová Elizabeth Greenová | Web | 10. července 2009 v 11:32 | Reagovat

Hele, ty hlášky těch jedenáctiletejch.... :D fakt moccc, hovado jedno malé, "HAHAHAHAHAHAHA!" rozesmála sem se svoji blbosti  :-D

2 Šílenej Šílenej | E-mail | Web | 10. července 2009 v 19:51 | Reagovat

chceš mě zabít? se chlámu celou dobu ale ten začátek mě rozsekal nejvíc...

klobouk dolu!!!!!!! :D  :D  :D  :D  :D  :D

3 ♥terezka♥SBénko♥ ♥terezka♥SBénko♥ | Web | 11. července 2009 v 21:45 | Reagovat

Hoj, obihám SBénka plomín ale to se nedá číst tak dlouhý.. srry

4 ValliSnow ValliSnow | Web | 12. července 2009 v 14:48 | Reagovat

:D  :D  :D  :D  :D drsssssnéééé  :D !!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama